První, co jsem si chtěla prosadit bylo, že bude spát ve své postýlce a svém pokoji. V pokojíčku dodnes spí pouze medvídci a synek spí s námi v ložnici. Sice ho přendáváme v noci do jeho „pelíšku“, ale ráno ho opět najdeme u nás na letišti. Přes moje veškeré pedagogické a psychologické argumenty mne nakonec manžel udolal jednoduchým vysvětlením. „Až mu bude deset nebo patnáct, už s námi chtít spát nebude“. Rezignovala jsem. Zejména si svou rezignaci těžce uvědomuji pokaždé, když se ta malá kulatá kebulka přitulí a nebo vás chytí v noci malá ručička kolem krku a ne a ne se pustit.
Jak člověk stárne, tím víc si uvědomuji, že má ten můj mužský pravdu. Když si vzpomenu na ty mé dvě dnes dospělé dcery, když ony byly takhle malé a ve svých pokojíčcích mne prosily, abych tam s nimi do rána zůstala a nebo jestli mohou jít spát „k nám“, byla jsem ta přísná, nekompromisní matka. A opravdu, když jsem potom já později chtěla jejich přízeň víc projevit, už byly „moc velké“ a já z toho byla smutná.
Ono to uteče všechno hrozně moc rychle a děti nám rychle dospějí a zestárnou. Proto si teď to své „pozdní mateřství“ opravdu užívám, mantinely ve výchově v určitých věcech prosazuji a dodržuji, ale někde opravdu vítězí ta jeho krásná kukadla. Za pár dní mu bude pět let a já jsem šťastná, že ho mám a že si tenhle „spací prohřešek“ budu moci ještě nějaký čas užívat.