Stvořit život vlastně z ničeho a cítit ho v sobě je pro mě zázrak, ač jsem mámou tříletých dvojčat (páreček 😀 ) a dvouleté dcery. Přivést ale na svět dítě není konečná, a tak když ze dvou duší vznikne jedna, měla by se poslat dál a neušlapat ji, nesebrat jí křídla. Ale všechna přání být nejlepší mámou a dát dětem vše, co k rozletu potřebují, se během dne tak nějak upozadí. Dopředu se dere jídlo (zdravé, pravidelné, pestré), pravidelný odpočinek (dětí a bezesporu i mámy), vyprat, uklidit, uvařit, nakoupit… … takže jak je to s tím poslat svoji duši dál?
Nevím, možná se to dozvím, až moje děti budou mít vlastní děti, a pak to uvidím, nebo to uvidím dřív na jejich životě, jací z nich vyrostou lidi, jak si budou umět poradit. Doufám, že nebudou tak bezradní jako si někdy připadám já.
O rodičovství jsem měla jiné představy. Sama sebe jsem viděla jako nejtrpělivějšího člověka na světě, který neudělá chybu. Nebudu děti k ničemu nutit a prudit je, budu jim stoprocentně rozumět a reagovat dokonale na jejich potřeby.
Nepatřím mezi nejtrpělivější lidi na světě a často dělám chyby. Vyčítám si je a pak na mě ze všech stran útočí odborníci na výchovu (nebo pokud to slovo někdo nemá rád na vedení) dětí, na jejich rozvoj, a mávají recepty s návody na dokonalé dětství. Často bývám zmatená a výsledkem býval děsivější mišmaš, než moje přirozené chyby. Když se k tomu přičtou kyselé výrazy tchýně, je to na mašli.
Je to pár dní, co jsem se rozhodla, že ty pohledy a návody mě nebudou ovlivňovat, že je prostě budu ignorovat, že je neuvidím. Ulevilo se mi. Jsem máma a tak svým dětem nechci ublížit a i když se to nepovede na sto procent, budu si za svou cestou stát. Je to ale dost těžké. Během dne člověk dělá spoustu rozhodnutí a předtím, než rozhodne, co dovolit a co ne, co a jak vyhodnotit, se snažím se na vteřinku ponořit do toho, co chci já a ne tchýně, sousedka, odborník.
Co mi dává dost zabrat jsou dvojí metry. Máte to taky tak? Z vyprávění manžela vím, že dostal na zadek vařečkou (vařečkou výjimečně, tchýně byla asi dost vytočená…), protože utekl z procházky domů a šel přes silnici. Nebo když mu nešla matika a rodiče se s ním mořili dvě hodiny a stále nic, tak dostal vynadáno, pohlavek, do koupelny opláchnout a mořit znova… Když já zabavím odstrkovadlo na procházce, protože dítko na něm neposlouchá a s bulením přijdeme domů, stojí tchýně ve vrátkách a odsouzení, jaká jsem strašlivě špatná matka je přímo hmatatelné. To vám pak do dalšího kola trpělivosti nepřidá.
Dost podobný názor mám i na to, jaké jsou dnešní děti. Někdy to vidím růžově, někdy dost černě. Určitě jsou odrazem svých rodičů a upřímně – dnešní doba je plná bezradných lidí, nebo zmatených, nebo plných přeházených priorit. Někdy se dost bojím nástupu dětí do školky, školy, kde tyto lidi a děti budou potkávat. Ale jsou dvě možnosti, buď se s nimi odstěhuju na samotu a budu je tam držet do osmnácti, nebo se je budu na to snažit připravit co nejlíp. Sama jsem na sebe zvědavá, co mi budoucnost předloží. Jak se to povede.
Myslím si, že děti nám nastavují zrcadlo, já mám kolem sebe tři a když se tam vidím, tak makám na tom, abych se v těch zrcadlech zrcadlila líp 😀
Děti jsou my a tak mezi tím vařením, uklízením a praním se snažím být co nejlepší člověk, abych se nestyděla těch odrazů z mých tří zrcadel. Dost jsem sama sebe omlouvala třeba tím, že procházím rozvodem, nebo starostmi, které z toho vyplývají, ale tak nějak jsem se zařekla, nebo alespoň si řekla, že se budu snažit míň omlouvat a vymlouvat se a budu tím, čím chci být všemu navzdory. Tak jsem na sebe zvědavá. Lehce se to promejšlí, když děti spí a je klid, tak snad alespoň něco do praxe převedu.
