To mě neodradí
Venku tma, ale v postýlce už se to vrtí, šustí a hrabe z pod peřiny. První slůvka ráno: …mama, mama… Už se zas ten můj malý špunt ubezpečuje, že sem mu třebas neutekla. Vůbec se mi nechce ven. Manžel taky ještě chrupe. Jen tak ze zvědavosti juknu na budík a myslela jsem, že mě obleje. Půl páté ráno. No fuj, to to zas krásně začíná.Asi všem se honí hlavou, co by tak zabralo, aby to poupátko taky zabralo. Čajík. Nic. To už křičíme. Tak nic, postel malá, ale zmáčknem se, snad ještě usne. Přece si s ním nebudu tak brzo stavět kostky nebo skládat puclíky. Na to fakt nemám. Ovšem nic nezabírá. „A nebude mít hlad?“ Ozve se od vedle. No totak, snídat už tak brzo.
To malé, spacifikované spacím pytlem, se tu hemží jako pytel blech. A když už mi sedne i na hlavu … Vstáváme. Brr, jak závidím manželovi zachumlanému v peřině.
A to bychom mu rádi pořídili sourozence. V tu ránu po ránu mi úplně stačí jeden, ale když to tak sleduji s odstupem času. Bráška nebo sestřička bude. Můžeš zkoušet ty svoje fíglíky. Ječet celý den či noc. Vytahat mi všechno ze skříní i stěhovat si moje kuchyňské věci do svého doupátka.
Ty malý mrňousi, mě nedostaneš 🙂