Tak jsem se dneska rozhodla, že nepůjdu spát, dokud vám už vážně nenapíšu….. 7. 2. to byl totiž rok, co jsem maminka a nejedna z vás mi k tomu tak moc pomohla… a já si minimálně od léta říkám, že musím napsat, jak se s Kubíkem máme a jak žijeme…
A tak… kde začít… Nebylo to vždycky zrovna lehký… Ale teď, teď jsem asi šťastná… Šťastná, protože mám zdravý a krásný dítě (ať si kdo chce říká, pro mě bude vždycky nejkrásnější). A i když k tomu úplnému životnímu štěstí mi vlastně dost chybí, jsem spokojená.
Na VD jsem samozřejmě nezanevřela, ale vážně není kdy. Jednak jsem nějakou dobu byla bez pc a internetu, jednak jsem pochopitelně pořád lítala po brigádách a s rostoucím miminem měla míň a míň času. Ale to už zavání alibismem. Prostě se přiznám, že jsem nakukovala, ale většina témat je pro mě takových, že se prostě skoro bojím něco napsat, protože nejsem „zasloužilá“ matka… ale matka začátečnice a taky matka nematka (to proto, že dítě dávám na hlídání – aspoň tak jsem si to vyslechla od jedné sousedky). Takže občas nakouknu, jsem ráda, že už zase můžu číst o těhulkování s VD – občas si říkám, že já na sebe vybrebentila fakt všechno 😀
No, tak teď k tomu nejdůležitějšímu… ke Kubovi. 🙂 Máme za sebou rok života. První rok, kterej se děje tolik věcí, první vánoce, první kroky, první zuby… prostě tohle všechno. A tak na roční prohlídce máme 8,72 kg, 75 cm, chodíme (úplně sám se pustil nábytku 25. 12. – a pak to šlo tak rychle…), dole 3 zuby, nahoře 4, takže už chceme maso kousat a žádnej mixér. Dokonce teď zkouší jako takovýto, že sám… Což se mi né vždy hodí… 🙂 Umíme paci, paci, pápá, indiána, čertíkaBertíka, máma, táta nebo teta podle nálady, bába a ne. 🙂 A chodíme na nočník (ráno a večer – přes den není nějak čas), paní doktorka řekla, že patří mezi drobné děti (já obr a dítě drobotina – haha), ale je neuvěřitelně živej a šikovnej, což jsem se pochopitelně dmula pýchou. Máme přihlášku od září do jeslí, tak doufám, že vyjdou a chodí 4krát v týdnu k jedné tetě na hlídání a až teď poslední měsíc mi začal trošku mamánkovat… což je doufám jen tím, že jsme se stěhovali a zvykáme si…. 🙂
Ano, stěhovali jsme se… Důležitej krok a rozhodnutí a snad ho nebudu nikdy litovat. Prodala jsem dům. Nešlo to, velká hypo, brigády, rodičák, alíky a po půl roce buzerace mám od státu i přídavky. Ale taky ponorka se ségrou, neskutečnej boj, protože ze vsi jen autobus, takže práce na prdlačku, prostě jsem splatila část hypo, i když mi velkej kus zůstane a jsme v 3+1 s mamkou a starou hluchou babi, tak budeme muset vydržet. Jsme ve městě, kde je víc lidí, je vše po ruce a snad bude líp prostě!
No a vlastně taky dost důležitý je, že od února mám práci, sice zatím jen do konce června, ale aspoň, že tak. Od září se uvidí. A teď se podržte. Já učím! Na učňáku učím odborný výcvik, základy botaniky, epidemiologii a hygienu a základy ekologie. Takže si budu muset udělat vysokou, pokud tam zůstanu… 😀 Zatím mám za sebou první týden a snad to půjde. Kuba chodí na hlídání, mám zatím částečnej úvazek, tak docela dobrý… Mám na něj relativně čas a zároveň pracuju a stíháme i kamarády a tak trochu jsem začala žít. Hlavně díky mamce, že se stará o domácnost a pomáhá mi.
Zatím nás teda živí mamina, ale určitě to bude brzy dobrý. Teď už joooo… 😉 Horší boj jsem měla s babi… Je jí 83 a nepřizná si, že už nezvládá všechno. Takže to, že mám tohle a tamto udělat tak a tak je klasika, ale za Kubou pořád běhá a chce ho chovat, což on jasně nechce, takže začal utíkat ke mně a chce jen mě. No a když jsme babi vysvětlily s mamkou, že to nejde, tak zase jakmile si on s něčím hraje a je miláček hodnej, tak babi mu cpe jinou hračku, která se líbí jí a tak on zase utíká hned za mnou na ruku… 🙂 Tak snad se brzy srovnáme, nejsme tu ani měsíc, tak si to určitě sedne… 🙂 a co si budeme povídat, Kuba je má omotaný kolem prstu… jedna babi kolem něj, druhá taky a všichni by pro něj udělali všechno.
Jinak je to taky pěknej lumpik, né, že ne…. Nejvíc teď u nás frčí všechno co hraje, svítí apod. A pak ho zajímají zásuvky, kabely, telefony, počítače, klíče atd. Jo a taky záchod… tam minule skončily moje klíče. Je to prostě někdy legrace 🙂 a stojí mě hodně úsilí mu plácat po ručičce a dělat tytyty s vážnou tváří, když se ten lump na mě směje…
Tak prostě holky, máme se dobře a já chci tímhle moc a moc poděkovat vám všem! Všem, které jste napsaly aspoň řádku, všem, které jste nám poslaly přáníčka, dárky, oblečení, hračky… a upřímně nechci jmenovat, abych na někoho nezapomněla…. A upřímně i díky vám měl Kuba krásné první Vánoce, protože ty hračky já prostě zabalila a dostal je od Ježíška. U nás se nedostávají věci jen tak. A já řvala jak želva, když jsem dostala někdy v listopadu od jedné z vás krabici hraček a to fakt luxusních! Trošku se stydím za to, že má Kuba 3 velké krabice hraček a já mu vlastně koupila jen pár maličkostí a jinak jsme vše dostali, ale doufám, že to jednou pochopí, že se snažím, abychom se měli dobře.
Dneska jsme slavili jeho první narozeniny, přijel brácha s rodinou, ségra, babi, mamka, teta, sestřenice… Byl dort, svíčka, dárečky a já jdu spát s tím pocitem, že snad nejhorší rok máme za sebou a jedeme dál… Holky díky!
