Já osobně se potřebuju ze všeho „vykecat“, takže podobně to vypadalo i na porodním sále. Bolest mi sice nedovolila pořádat nějaké proslovy, ale já jsem si tvořila krátké a výstižné věty, které jsem křičela na manžela nebo personál. Nejčastěji vykřikovanou větou, přestože jinak vůbec nejsem vulgární, bylo:
Do pr….!, kterou jsem dokázala v tom krátkém intervalu mezi kontrakcemi zopakovat neuvěřitelně častokrát.
Následovalo:
Nesahej na mě !! (na manžela, když mi neustále nabízel poctivě natrénovanou masáž kříže)
Nechci !! (na personál, ať už přišel s jakoukoli nabídkou)
Už vylez !! (na chudáka kloučka, který se snažil vykouknout na svět)
Já to nevydržím !! (inzerováno celému světu) – tuto větu jsem posléze změnila na: Já to vydržím !! (porodní asistentka mi poradila, že nemám být negativistická)
Taky jsem velmi často křičela:
Zlatý zuby!!! (což poměrně zmátlo mojí spolurodičku a pak se mě ptala, co jsem měla při porodu za problém se zlatejma zubama – vysvětlila jsem jí, že jsem se před porodem holedbala, že porod nemůže být horší, než hrůzy, co jsem si vytrpěla se zubama..)
Taky potřebuju při bolesti něco svírat, trhat nebo kousat. Takže se samozřejmě naskytoval manžel, jako nejsnadnější oběť a musím říct, že moje škrcení, trhání jeho slušivého zeleného oblečku, tahání za vlasy a kousání snášel statečně. A kdybych se mu bývala nezahryzla do vnitřní strany stehna, skoro vůbec by nekřičel…. Když nebyl po ruce manžel, trhala jsem prostěradlo, svou noční košili a taky bohužel ručně pletený svetřík porodní asistentky, která se mi zrovna nějak přichomýtla…. (nesla to statečně). Když se ráno vystřídaly směny, nová asistentka už tak chápavá nebyla, a když jsem na ní zaječela některé ze zvých, za celou noc již k dokonalosti propracovaných krátkých vět, byla z toho dost rozhozená. Hned na úvod jsem na ní zařvala svoje: Já to vydržím! spojené s Rozřízněte mě! Myslela si, že jí tím k něčemu nabádám a začala se mě dost ironicky ptát, jak si asi tak představuju, že by mě měla rozříznout a proč, když říkám, že to vydržím. Během kontrakce jsem si sesumírovala další krátký výkřik: Neposlouchejte mě! Pak už se chudák na nic neptala.
Můj manžel má takový značně specifický smysl pro humor, takže trávil dost času tím, že mi neustále ukazoval na prstech trojku a vážně u toho pokyvoval hlavou(před porodem jsem tvrdila, že chci mít 3 děti). Proto se z mé „hekárny“ taky často ozývalo Blbečku!!!! (na to se mě potom ta moje spolurodička taky vyptávala, proč jsem svému muži pořád bezdůvodně nadavála).
No zkrátka, podle pisatelčiny přímé úměry: čím víc jste potichu, tím statečnější jste, jsem já asi parádní srab. (Zato mám z porodního sálu spoustu vtipných zážitků…) Ale teď už vážně, chci vzkázat všem nastávájícím maminkám: když budete mít chuť si zakřičet, tak si zakřičte, když budete mít potřebu někoho přiškrtit, přiškrťte (ne někoho, ale manžela, protože personál se kupodivu nedá :-))), když budete mít potřebu zatnout zuby a být úplně potichounku, tak to tak udělejte! Přeju hodně krásných zážitků při porodu a co nejméně debat typu: „No to já to měla horší a delší než ty! Ale byla jsem statečná!“