Dalo by se vlastně odpovědět velmi stručně: Ke zvládnutí většiny běžných prací stačí hmat, čich, sluch.
Ale slíbila jsem, že budu psát o miminku.
Je velmi dobré, když si nevidomí rodiče mohou péči o miminko vyzkoušet ještě před tím, než se narodí jejich vlastní dítě. Maminka pak nemá pocit, že je toho na ni po porodu moc. A taky je klidnější už předem, protože ví, že to nebude tak velký problém, jak by to mohlo vypadat.
Nutné je také doma prakticky vybavit koutek pro miminko. Ideální je zařídit místo, kde se bude dítě přebalovat, převlékat, kde bude mít uloženy všechny důležité věci v neměnném pořádku. Stálé místo pro věci usnadní život každému nevidomému. A když před sebou máte mrskající se dítě, které musíte jednou rukou držet, platí to dvojnásob. Muset hledat krém, olej, plenku atd. jednou rukou bez zrakové kontroly může být dost zdlouhavé. Takže ideální je sáhnout pro každou věc najisto tam, kde bývá vždycky.
Naštěstí se většina úkonů kolem dítěte provádí rukama. Nevidomý člověk je zvyklý používat hmat, takže křehkost miminka by teoreticky mohla být větším problémem pro vidícího. Na druhou stranu každý viděl jistě mnohokrát, jak se miminko drží, jak se kojí, jak se bere z postýlky. Nevidomá maminka se s něčím takovým nemusela v životě setkat. Nepomůže popis ani ohmatání druhého člověka, který drží v náruči dítě. Nevidomí si musí všechno vyzkoušet sami, aby tomu přišli na kloub. Když se najde ochotná osoba, která mamince ukáže, jak s miminkem zacházet, stane se to pro ni stejně krásnou a samozřejmou záležitostí jako pro kohokoli vidícího. Dokonce bych řekla, že je to ještě krásnější, protože nevidící nemá možnost kochat se pohledem na své děťátko. Veškerý kontakt probíhá sluchem a fyzicky.
A jak nevidomí rodiče provádějí nutné praktické věci?
Je samozřejmě nutné mít všechno v hlavě, myslet na to, že musím kontrolovat např. jestli má děťátko čistou pusinku (mléko, sliny, ublinknutí), jestli má suchou košilku, dobře nasazenou čepičku atd.
Při přebalování je dobré čištění a mytí miminka provádět spíš až zbytečně důkladně než nedostatečně. Před mazáním po omytí je nutné zadeček jemně a pečlivě ohmatat. Tak zjistíme, jestli je opravdu čistý a zda dítě nemá vyrážku.
Dokud je miminko kojeno, není třeba se zabývat přípravou stravy. Léky v podobě sirupů se nejlíp podávají stříkačkou. Lžička není moc vhodná, těžko se odhaduje množství tekutiny, část se může vylít, zvlášť když je miminko aktivnější. Do stříkačky se dá nasát potřebné množství celkem snadno. Na pístu můžeme udělat malý zářez, po který jej pak budeme vytahovat. Nebo si zkrátka koupíme stříkačku potřebné velikosti a nasajeme ji plnou.
Stříhání nehtíků se dá vyřešit pilováním jemným pilníčkem, u úplně malých miminek je možné každý týden požádat v poradně sestřičku, která jistě ochotně vyjde vstříc.
Rozhodně je vítaný kontakt s vidícími lidmi, ať už příbuznými, kamarády nebo sousedy. Miminko by měl aspoň každý druhý den někdo vidět, některé věci se hmatem zjistit nedají. Mám na mysli zánět očí, opruzeniny apod.
Nechci podrobně popisovat množství konkrétních úkonů. Většinu situací řeší nevidomí bez problémů sami. Je ale fakt, že spousta z nich bez zraku trvá déle. Takže hlavně když děťátko povyroste může být den opravdu únavný a po probdělé noci, kdy klesá schopnost soustředění, to může být dost náročné. Takže pomoc rodičů nebo kamarádů, kteří třeba přijdou dítě povozit, je tím víc vítaná.
A ještě mě napadá jedna výhoda, kterou má nevidomá maminka: při nočním přebalování nemusí budit miminko světlem, takže se jen trochu probere a snadno a rychle pak zase usne.
Ne každý zvládá ježdění s kočárkem, ale v dnešní době je tak velký výběr šátků a babyvaků, že si z této škály určitě vybere každý. Takže i procházky si mohou nevidomí rodiče užívat.
Jak jsem už psala, je ovšem potřeba na všechno se velmi soustředit a na spoustu věcí myslet. Vidící mamince stačí jeden pohled, aby zjistila, jaká je situace. Tento prostředek nevidomá maminka nemá. A to je podle mého názoru vlastně hlavní rozdíl a obtíž. To ostatní je úžasné.