Vylíčím vám, co se u nás doma stalo. Jako obyvkle dostal Libásek k obědu svou porci a jedl ji u stolu na vysoké dětské židličce. Jako vždy, když dojedl, si sundal bryndák, stoupl si a zavolal na mě. Bohužel pokaždé volí toto obrácené pořadí. V klidu jsem pro něj šla a pak už jen ze vzdálenosti asi jednoho metru sledovala, jak si v židličce nepatrně přidřepl a nevím, jestli ho převážila plná plínka, ale k mé úžaslé hrůze letěl dozadu po hlavě dolů na zem. Nezmohla jsem se na nic, do poslední chvíle, než jsem uslyšela opravdu strašný zvuk Libáskova dopadu, jsem tomu nemohla uvěřit.
Naštěstí Libásek alespoň nejevil známky viditelného zranění, pád obrečel, ale jinak se choval normálně. Přesto jsem zavolala manžela a odjeli jsme společně na prohlídku do fakultní nemocnice. Rentgenové i neurologické vyšetření dopadlo naštěstí dobře. Až téměř při odchodu z neurologie, po asi dvou hodinách pobytu v nemocnici, si vyšetřující doktorka jako první z nás všech povšimla i naraženého předloktí.
Naše předchozí katastrofy jsou ve srovnání s tou včerejší prkotiny.
Libáskovi se už například povedlo spustit a posléze vyzkoušet teplotu elektrické plotýnky vlastní rukou (pouze tři nepatrné puchýřky na dlani).
Kráječ jsme pro velký zájem, který vzbuzoval, raději vytáhli ze zásuvky natrvalo.
Už asi před rokem jsem zjistila, že náš čtrnáctikilový kočárek s desetikilovým dítětem a nákupem do příkrých schodů ne vždy sama vynesu. Už už jsem byla nahoře, když tu se kočár rozjel zpátky proti mně a prakticky mě zajel. Ležela jsem rozpláclá pod koly na chodníku a Libásek tehdy naštěstí držel pevně uchycený v popruzích na kočárku.
Asi dvakrát jsem při chytání nebezpečně padajícího dítěte úspěšná byla, ale tentokrát mě situace zastihla nepřipravenou.
Dnes po obědě se, už na snížené židličce, opět vztyčil. Upozornění, že má nejdřív zavolat mě, bral s humorem a začal ve stoje vyvolávat všechny nepřítomné, od táty až po bábu.
A tak vám radím stále dávat pozor. Všude a na všechno.