Tak takhle jsem si povzdychla, když jsem svému 10 měsíčnímu synovi utírala krev z nosu…
Při svém dalším marném pokusu o samostatné přejití obýváku přistál rovnou na nosánek a ani ruce mu v tom pádu nezabránily. Beru ho do náručí, utírám slzičky a přemýšlím, čím mu ten frňákovník honem zchladit. Beru mokrou žínku, to by snad šlo. No, bezva. Na nosánek si ji sice dát nenechá, ale zjišťuje, že je super na žužlání, takže přestává plakat a radostně se do ní zakusuje. Pomalu prohlížím nos, je trochu placatý, tak snad nebude zlomený, protože pád to byl teda opravdu hrozivý. Zkouším ho zlehka prohmatat, kupodivu to Honzíkovi nevadí a nechá si to líbit. Uff. Vypadá to v pořádku. Takže dneska nikam nejedeme. Mám na mysli pohotovost či k naší paní doktorce, která už nás zná a případné modřiny ani nekomentuje.
Mimochodem spadlo vám někdy dítě do velkého květináče s palmou? Tak to zase zvládla naše Linduška, když měla asi 2 roky. Přes můj výslovný zákaz skákala po gauči až přistála v květináči. Řev, jelito na noze jak hrom. Linda, palma i květináč (podotýkám plastový) to přežili. Nicméně Linduška to za 10 minut ještě vylepšila rozseknutým rtem a boulí na hlavě, když si u topení, opět přes mé hrozby, stoupla na obrácený kyblík od kostiček a ten pod ní prasknul. Krásné to byly moje narozeniny
Jinak u paní doktorky jsme byli nedávno, a to pro změnu zase s boulí na krku. Honzíček si z bedny krásně vyházel všechny ty velké kostky, aby ji mohl odsunout a dostat se tak ke skříni, kde měl zřejmě v plánu udělat předvánoční úklid, a na jednu kostku pak nešťastně spadl. Paní doktorka to nijak nekomentovala, za co jsem jí nesmírně vděčná, protože na věty typu A maminko, to jste ho/ji nemohla pořádně hlídat? a Jak to, že vám spadl(a)? jsem od jisté doby velice alergická. Taky jsem se jednou dozvěděla na pohotovosti, když jsem tam dorazila s Lindou, která měla na čele obrovskou bouli, že proč tam vlastně chodím, vždyť toto je naprosto zdravé navíc velmi živé dítě a Copak vy jste nikdy bouli neměla, vám ji nikdy v dětství nezatlačovali? A to nás paní na příjmu brala přednostně po tom, co tu bouli shlédla. No, ale to by bylo asi na jiné povídání. Naštěstí mi paní doktorka potvrdila, že naše akční dítě je naprosto v pořádku.
Jenže teď tak nějak zjišťuji, že mám akční děti vlastně dvě a když jsou spolu, tak to opravdu stojí za to. Takže mám vlastně dvě možnosti. Buď je tzv. rozesadit (každé dítě v jiné místnosti), jenže to nemá dlouhého trvání a nebo je nechat v jedné místnosti a nachystat si sklenku něčeho ostřejšího na nervy, číslo na pohotovost a ignorovat výkřiky typu on mi to bere, nech toho, ještěre, Honzi, honička, hyjá koníčku hyjá (Linda v podřepu nad Honzíčem) … protože bude hůř.
