Já jsem byla celé odpoledne hrozně nervózní, i když jsem se snažila to nedat najevo. Pořád jsem štelovala mobil, aby mi jen vibroval a nezvonil, a aby vibroval hodně, abych to cítila. No prostě fakt blázen :o). Přitom jsem se pořád cítila tak nějak divně, že já se jdu bavit a malou nechám samotnou. Nakonec jsem tedy před 3/4 na 6 vyrazila, abych dorazila včas. No, samozřejmě jsem tam byla šíleně brzo – normálka :o) Okolo 19-té hodiny jsem psala babičce, jak to vypadá, připravená, že pojedu domů, protože Natálka hystericky řve. Odpovědí mi bylo, ať dám pokoj a věnuju se představení, že Natálka spokojeně spinká – no nevěřila jsem vlastním očím. Říkala jsem si – no jo babička chce, abych se pobavila, tak mi lže. Takových SMSek proběhlo ještě několik. Původně jsem slíbila, že dorazíme do půlnoci. Představení se ale prodloužila a já chtěla ještě stihnout raut, který následoval. Tak jsem psala babí, co a jak, jestli se můžeme o chvilku zdržet. Babí odpověděla, že to ujde (takže mi bylo jasné, že Nati už řve), a že máme klidně zůstat déle. No, dorazili jsme domů něco před půl 1, protože už jsme byli s manželem stejně oba nervózní, co a jak.
Babička nás vyhlížela z okna a usmívala se. Tak na ní volám, jestli Nati spí, a ona klidně odpověděla, že proč by nespala :o) Když jsme dorazili nahoru, tak mamka hned, jak jsme se měli a co jsme viděli, ale já chtěla nejdřív slyšet, co ony dvě. Tak prý nejhorší to bylo, když jsem odešla – to plakala. Uklidnila se až ve vaně, kde si dlouho hrála, pak nechtěla papat ani pít Sunar, takže jí mamka uspala v autosedačce – vajíčku, kterou už máme odloženou, a pak ji přesunula do postýlky. Natálka se prý pak asi za půl hodinky vzbudila, ale stačilo pochovat a spala dál. Pak se vzbudila asi v půl desáté a plakala, tak babička chovala, zpívala, povídala pohádky a Natálka poslouchala – prý ani moc neplakala. Pak jí zase uspala v autosedačce. To tedy byla vzhůru asi hodinu. No a pak spinkala, pak se budila, až když jsme byli doma, takže to už jsem vstávala já :o)
Na závěr bych chtěla napsat, že na Galavečer jsem šla z velké části i díky vám, protože jste mě v tom povzbudily a vpodstatě mě k tomu dokopaly :o). Když si to v hlavě sesumíruji, tak to mělo několik pozitivních stránek. Jednak já jsem si odpočinula a věnovala se chvíli něčemu jinému než: „udělej pápá apod.“. Hezky jsem se oblékla a namalovala, takže jsem se cítila báječně. Babička si užila hlídání se vším všudy. Natálka zjistila, že máma není vždycky po ruce. A hlavně!!!!! Konečně vím, že už umí říkat máma. Prý když jsem odešla, tak mě hledala po bytě a přitom pořád povídala: „mam, mam, mama, mam,…“ – prostě moje zlatíčko boubelatý.
Takže moje díky patří vám, holky, které jste mě povzbudily, a hlavně mojí mamce, která se nebála a zkusila Natálku hlídat, ačkoliv všichni doma víme, jaká je to závislačka.
A jak jste na tom vy? Kdy jste poprvé nechaly svoje dítko o samotě? A jak jste to snášely?
Ještě dodatek, teď jak si to po sobě čtu, tak jsem vám ani pořádně nenapsala, jaké to vlastně bylo. Tak celý večer byl hrozně dlouhý, některé pasáže bych vyloučila – různé proslovy a gratulace a jiná povídání. Úžasný byl úsek, kdy zpívali písničky z muzikálů – Kdyby tisíc klarinetů a Starci na chmelu (moje oblíbené). No a překvapením večera – o kterém tedy všichni už věděli – bylo představení legendárních Alexandrovců – což je ruský vojenský hudební a taneční soubor, který je naprosto úžasný. Ta hudba teda člověku vjela až pod kůži. Zpívala s nimi i Lucka Bílá a samozřejmě nádherně. Potom s nimi ještě zpívala skupina Leningrad Cowboys, kterou sice neznám, ale zpívali písničky, které jsou známé, a ačkoliv to bylo hodně výstřední, tak to bylo úžasné. Po tom vystoupení následoval raut, kde jsme se dosyta najedli. Jediné, co bylo strašné, byla ta spousta lidí tam – prostě fakt hrůza. Jak se všichni cpali ke stolům, aby se najedli, aby ukořistili co nejvíc jídla a tak. Záznam z Galavečeru bude dnes v 19.55 vysílat televize Prima, tak můžete koukat :o)