Termín porodu jsem měla stanovený na 26. května, o čemž jsem pochybovala, že bude pravda. Myslela jsem si, že naše malá přijde na svět až 1. června, na ten den totiž připadal úplněk. No, děvenka se zřejmě 28. května stejně jako já zalekla slov paní doktorky, že jestli do konce týdne nic, tak nástup do nemocnice a budeme vyvolávat. Takže 29. si naše dcerunka počkala na tatínkův příjezd z práce, bydlíme na vesnici, kde není ani noha, jen pár baráků, a začít to dřív, jsme obě nahrané, a od půl šesté večer už jsem hopsala na baloně. Pamětliva maminčina doporučení jsem do porodnice nespěchala, nechtěla jsem, abychom tam přijeli a tatínka by poslali domů, že je ještě brzo. Voda neodtekla, kontrakce po 13 min., tak povídám tátovi, do nemocnice daleko, jedem. Ještě že tak. Sotva jsem strčila nohu do auta, ze třinácti minut byly tři. Po cestě do České Lípy mi táta musel ještě stavět na čurání, protože to se mi chtělo pořád. Řeknu vám, čurající, rodící ženská v pankejtě u hlavní silnice, to se jen tak nevidí.
Dorazili jsme do porodnice kde nás vlídně přijali. Manžela oblékli do slušivého růžovofialového munduru, já dostala klystýr (člověk to v těhotenství hrozně řeší a přitom to na celém porodu je jako kapka v moři) a šlo se do sprchy. Tam se mi udělalo moc dobře. V půl deváté mi s hrůzou došlo, že jako prvnička tu můžu být i dvanáct hodin, ne-li více, a že už teď se mi chce hrozně spát. Pan doktor to vyřešil za mne. Vzhledem k tomu, že bolesti spíše ustupovaly, vytáhli mě ze sprchy s tím, že se tam brzy vrátím. Hmm, nevrátila. Píchli mi vodu a pěkně se to rozjelo. Seděla jsem na baloně, funěla jak lokomotiva a mačkala manželova kolena. Vím, že jsem jednou řekla : „Ku…, to je ale bolest.“ A pak jsem taky volala maminku a taky jednou o pomoc. Mezi stahy jsem předpisově neodpočívala, protože jsem pořád běhala na malou. Jak se miminko začalo hlásit na svět, vyběhla jsem na toaletu naposledy. Tam mě to pěkně chytlo a na zpáteční cestě jsem už regulérně utíkala. Žádné chození kolem křesla se nekonalo, sestra řekla, že dítě se narodí ještě dneska, takže jsem se rozhodla, jaképak protahování a vyšplhala jsem se tam rovnou. V okamžiku se v dosud potemnělé místnosti rozsvítilo, nastoupila patrola sester a doktora a šlo to ráz na ráz. Třikrát jsme zatlačili (já, sestřičky i manžel) a ve 23:34 byla Libuše Jana na světě. Co vám mám povídat, úúúúleva nepopsatelná. Kdo nezažil, nepochopí.
Rouhačsky jsem si pomyslela, co ty ženský na tom rození mají, vždyť to byla pohoda. Trest přišel téměř okamžitě. A že jsem při porodu neplakala, u šití jsem řvala jako operní pěvkyně. Tatínek fotil, choval, já odpočívala. Po půl hodině malou odnesli na prohlídku, my jsme si ještě povídali a ve dvě ráno tatínka poslali domů. Ten pohled, co se mi naskytl, v poloze ležmo, na odcházející polovičku, no hrůza.
Vzhledem k tomu, že na šestinedělí měli plno, ten měsíc jsme byli už 93. miminko, musela jsem se ubytovat na odd. rizikových těhotenstní. Měla jsem sice pokoj pro sebe, ale daleko od všech a všeho. Do sprchy jsem to měla přes celé odd., ale nestěžuji si, jinak to prostě nešlo.
PO PORODU
Jsem holka vyrovnaná, jen tak něco mě nezlomí, ale na ty dny po porodu nezapomenu tedy do smrti. Tlačením se mi udělal hemoroid, bolelo to pekelně, teď to šití přišlo k sobě. Já nemohla chodit, sedět, ležet, nic. Na malou jsem musela chodit do sprchy, protože sednout si na záchod bylo nemyslitelné. K tomu návaly, pocení, ty prsa, dámy, která to znáte, chápete. Jeden kámen. Když malá pila, bradavky mi popraskaly, no eňo ňůňo.
To by se všechno zvládlo. I to nespaní tak nějak člověk očekával. Co mně ovšem zlomilo, byly hormony. Sestřičky, lékaři, veškerý personál, všichni byli milí, vstřícní, usměvaví, ochotní pomoci. A já ? Já byla jedna velká uřvaná holka, která nebyla ani schopná říct děkuju, když mi někdo chválil miminko. V hlavě, jo, v hlavě jsem to měla srovnané jako obyčejně, normální vyrovnanej člověk, sotva jsem však hubinku otevřela, řvala a řvala jsem jak želva a nebylo to k zastavení. Můj psychický stav se podepsal na tom fyzickém, všechno bolelo přímo pekelně. Šití, prsa, záda, pozadíčko, no komplet celej člověk.
Jedna hodná paní doktorka mi navrhla, že tam můžu zůstat o pár dní déle, jestli mám strach, že to nezvládnu. No, toho jsem se bála úplně nejvíc. Já chtěla domů, jéžiši, jak mně se stýskalo. Nakonec jsem vyfasovala „prášeček“, malou odnesli na noc „na sluníčko“, abych se vyspala. Nespala jsem stejně, ale i tak to pomohlo.
V sobotu si pro nás přijel tatínek, já poslala personálu vzdušnou hubičku a rychle jsem si to odkulhala do auta, kde už na mně na sedačce čekal nafukovací kruh. Taková jsem byla holka nevděčná.
NA ZÁVĚR
Můj muž, po celou tu dobu, co byl doma sám, téměř nejedl a spal na gauči, protože postel se mu zdála příliš veliká a prázdná.
Českolipskou porodnici mohu vřele doporučit, jejich personál by měli odměňovat zlatem.
Nyní je dcerunce deset měsíců a já zjistila, že jsem znovu těhotná. Tak se tam ze mne v říjnu asi zase všichni zblázní. (((-: