Trochu jsem přenášela a nervozní jsem byla pouze z toho, že nepoznám tu správnou dobu. Každý den jsem chodila na kontrolu do nemocnice a každý den mi řekli „Ještě je čas, ještě se miminku nechce“
Ale mě se chtělo, a tak jsem se vydávala na dlouhé procházky a večer se koupala v horké vaně. Za čtyři dny usilovného snažení se dostavil výsledek. Večer jsem začala cítit trochu silnější bolesti a protože mě ani nenapadlo, že by to už mohlo být ono, dala jsem si sprchu a šla spát. Jenže za chvíli to bylo znovu a znovu a tak jsem vytáhla chytrou knížku a začala studovat, kdy je nejvhodnější jet do porodnice. Manžel seděl jako na trní a nechápal, co to vlasně dělám 🙂 Byl daleko víc nervozní než já. Ze mě totiž nervozita úplně spadla. Když se bolesti opakovali po deseti minutách, rozhodla jsem, že pojedeme. Cestou jsme se ještě zastavili na benzínce, protože autíčko asi bez benzínu nejede.:-) Do porodnice jsme dorazili v jedenáct hodin večer, v klidu mě přijali, hodná paní doktorka mě prohlídla a řekla, ať si jdu ještě lehnout, že to bude chvíli trvat, tak ať mám sílu až ji budu opravdu potřebovat. Poslehla jsem a opravdu ještě chvíli ležela, dokonce jsem i asi usnula. Bolesti se mi nezdály, tak strašné, jak jsem o nich zatím jen slyšela.
Kolem jedné hodiny ráno se intervali začali zkracovat a tak jsem se šla procházet na chodbu, abych nerušila spící klidné maminy. Potkala jsem tam jednu maminu, která na tom byla podobně, jako já, jen s jinou náladou. Usmála jsem se na ní a zeptala se, jak to jde. K mému překvapení na mě vrhla nevraživý pohled a otočila se zády. No jo no, řekla jsem si. Vybavila jsem si předporodní kurs a snažila se zkoušet, v jaké poloze budu stahy rozdýchávat. Připadala jsem si jako šašek :-)). Sledovala jsem hodiny a těšila jsem se, až to přijde a já budu držet moje miminko. Doktoři se vystřídali a na další kontrole mě přivítal pan doktor, který asi neuměl mluvit. Prohlél mě, něco zašeptal sestřičce a já zas šla. Sestřička mi pak řekla, že za dvě hodiny půjdu znovu na kontrolu.
Jenže moje holčička chvátala a tak jsem pana doktora vyrušila z odpočinku o něco dříve než si představoval. Opět nic neříkal, mluvily na mě pouze sestřičky. Až v mé slabé chvilce, kdy jsem myslela, že už nemám sílu tlačit, pan doktor promluvil. Znuděným hlasem oznámil „vždyť ona netlačí!!“. V tu chvíli jsem sebrala všechny zbytky sil a Terezka byla venku. Ještě jsem se zvládla nadzvednout, podívat se na pana doktora a zasmát se mu.
Pak už jsem jen sledovala ten můj malý zázrak a byla jsem neskonale šťasná. Takže na závěr bych chtěla vzkázat mojí kamarádce a i ostatním, co se bojí porodu: Nebojte se, není to taková hrůza a když celou tu dobu budete pozitivně naladění a nepřipustíte si tu bolest, ale jen to, že potom bude něco krásného, zvládnete to o mnoho lépe.