Dokonce ve mně už stačil zahlodat červíček pochybností, že mě ta výchova dostatečně nebaví. Nebaví mě po desáté číst z obrázků o vlku a o Karkulce, recitovat Palečka, vracet se stále na stejnou stránku nebo čekat, až se Libásek pohrabe v hlíně a ve sněhu a odhodlá se pokračovat v cestě. Mnohdy je to už docela pěkná nuda.
I mně při čtení dojemných příběhů vhrknou slzy do očí, ale z toho mám pocit, že si svého mateřského štěstí neužívám přinejmenším plně.
Přitom i já jsem zažila s naším mírně nedonošeným dítětem v porodnici opravdu krušné chvíle a měla jsem pocit, že přístup méně příjemných sester se změnil až ve chvíli, kdy mu ještě ke všemu zjistili lehkou srdeční vadu. První měsíc jsem opravdu po každém, i nočním, kojení Libáska půl hodiny chovala, aby se neudusil. Podotýkám, že monitor dechu jsme měli samozřejmě taky. Chtěla jsem udělat vše nej, tj. žádný dudlík, žádná flaška, žádný cukr, žádný lepek atp. Bohužel jsem ale taky nabyla dojmu, že jsem pro péči o naše dítě jediná správná osoba. Nikdo toho nevěděl a nečetl tolik jako já a nemohl to udělat líp.
S postupem času pomalu zjišťuju, že je lepší to tolik neprožívat a nechat babičkám, a nejen jim, jejich nočníky i názory. Občas sice udělají všechno úplně jinak, než byste chtěli, nicméně jeví zájem o vnouče a nás nakonec taky nějak vychovali.
Jestli už taky znáte toho červíka, nenechte na sebe dolehnout plíživé vyčerpání, svěřte prarodičům prcka a běžte se rychle někam odreagovat.