V obchodě se to hemží jako v mraveništi, první, co mě napadá, proč je tu tolik důchodců. Nemám nic proti starým lidem, ale je mi záhadou, proč chodí nakupovat ve čtyři odpoledne, když chodí lidi z práce, studenti ze škol a děti z družiny a oni jsou celý den doma, tudíž mohou nakupovat bez problémů během dne. A to už dostávám první ránu, drcla do mě vozíkem bělovlasá stařenka, s údivem se na ni zadívám, ani nepípne, jsem naivní, když čekám: promiňte? Poodjedu stranou a vysílám pro pečivo syna, je malý a mrštný, zvládne to lépe než já. Pečivo máme. Stavíme se u sýrů a honem domů. Jen co se přemístíme k sýrům, dostávám podruhé. To už se mi moc nezamlouvá. Otočím se a vidím starého pána, tváří se, že bude konec světa, oči má zapíchnuté do regálu a vůbec nevnímá… Rychle naházím pár druhů sýrů do vozíku a spěchám k pokladně.
U pokladny je fronta. Pozoruji složení lidí. V té frontě stojí jen jedna mladá maminka s dítětem. Všichni ostatní jsou důchodci. Tedy soudím, že jsou to lidé v důchodu, protože jsou ve věku cca 65-75 let. V hlavě se mi rojí různé myšlenky, no kdybych měla být úplně otevřená, tak si sama pro sebe hudlám, proč já musím stát ve frontě, proč tu stojí oni, proč to té pokladní trvá tak dlouho…
Ach tak, on tam někdo platí útratu 162,- Kč platební kartou… to tady vystojím důlek. A do toho začne synek, že má žízeň a že by si dal něco k jídlu… A to dostávám potřetí, otočím se a velmi stará paní s hůlkou šeptá: Promiňte, ono se mi to nějak rozjelo…
Přijedeme domů a po zahradě v montérkách pobíhá můj manžel… Udiveně na něj koukám. Objednala jsem ho ke své zubařce, samozřejmě na jeho přání, on má teď sedět s vyčištěnými zuby a nablýskanýma botama v čekárně zubní ordinace. Všiml si, že zahlížím a ptá se, co je? Jsi objednaný k zubařce, odpovím. Jééé, já na to úplně zapomněl… Zavoláš tam, viď?
Mám chuť s ním zatřást, objednací lhůta jsou dva měsíce, ach jo…
Nejdřív udělám synovi svačinu, postavím vodu na kávu a čaj, uklidím nákup a ptám se: Máš dnes nějaké domácí úkoly? Aniž by se na mě podíval, odpovídá: Nevím. Ptám se tedy znovu: A kdo to ví?
Baští dál a říká: Podívej se do úkoláčku. A v tom se zarazí. Zpozorním. Přestal jíst, odložil svačinu, vstává od stolu. Jde k tašce, vytáhne sešitek úkoláček a hlásí, mám úkol z matiky, to bude rychlý. Je mi to divné a tak říkám: Podej mi ten sešit. Drží ho v ruce a nehýbe se. Vykročím k němu. Schovává ho za zády…. Má tam poznámku od paní učitelky, že neměl domácí úkol z angličtiny.
Ach jo… Včera jsem se ho několikrát ptala, jestli nemá nějaké úkoly…
Padá to na mě. Cítím to. Tak začnu hudlat. Nadávám, že jsou hrozní, neskuteční, zlobivci zlobiví, že mě utrápí a že skončím v blázinci….
Když v tom zaslechnu zprávy.
Námořníci vytahují z moře desítky těl pasažérů letu Air France.
To je to ztracené letadlo. Ach Bože…
Jsem otřesená. Srdíčko se mi sevřelo úzkostí, tolik bolesti a tolik slz…
A najednou se cítím provinile… Nadávám tu kvůli hloupostem. Zlobím se tu kvůli úplným malichernostem. Co na jedné modřince od rozjetého vozíku? Co na jednom domácí úkolu? Co na tom sejde? Mám rodinu, mám zdravé dítě, mám střechu nad hlavou… a já tu hudlám jako pavlačová drbna. Je mi to líto.
Jdu k synovi, beru ho do náruče a šeptám mu:
Mám tě ráda.
A myslím to vážně.
Kolik maminek už takhle syna neobejme…