Jak to vypadá, když je novorozenec o šest a půl roku mladší než starší ségra? Připadáte si jako maminka z filmu Obecná škola. Každý den máte před očima scénu, která každou matku zvedne z gauče: „Hlídáš ségru? – Hlídám! – A jezdíš si? – Jezdim!“
Nebo jste stejně zděšená jako matka z filmu Jedna ruka netleská, když zjistíte, že se jedno vaše dítě pokusilo zabít to druhé. Je jedno, jestli to bylo geniálně promyšlené nebo omylem, výsledek je stejný a při vlastní zkušenosti už se tolik nesmějete.
Ale nepřeskakujme. Den návratu z nemocnice nedopadl zrovna nejlépe. Všichni jsme se na sebe těšili, Káťa na mě, já na ni. Po nešťastném zalamentování jsem pochopila, že budu muset pečlivě vybírat slova. Ta malá dušička se o mě teď musí dělit se ségrou a já jí musím dát najevo, že ji neodsouvám na druhou kolej.
První měsíc se mi to dávalo najevo těžko – sakra, vůbec mi to nešlo! Byla jsem unavená po porodu, neměla jsem sílu na večerní čtení pohádek, na romantiku ve vaně s pěnou a s miskou mandarinek, na společné hraní, vyrábění a malování ani na společné koukání na televizi. Vymýšlet pochvaly za cokoliv moc nepomáhalo – Káťa je brala jako rýpání. Nedej bože, abych si z něčeho dělala legraci – myslela si, že se směju jí. Navíc jsem se musela hodně hlídat, abych z Káti nedělala otroka. „Prosím tebe, podej…, odnes…, udělej…, děkuju.“ – to mi v těhotenství šlo dobře a dostávalo se mi dobré péče, se kterou jsem se teď musela (dočasně) rozloučit. Neustále se slyším, jak říkám: „Teď ne, až po tom a onom.“ A za tím a oním je na řadě zase jiné to a ono a ani potom to nejde, takže přirozeně následuje vyčítavé: „Slibovala jsi mi.“
Káťa se přes všechny moje opatrnostní nevole do péče o miminko snažila zapojit, byla na něj zvědavá a snažila se zavděčit. Největším útokům miminko čelilo při kojení. Nálety plyšáků, pastelek nebo nůžek nebraly konce.
Bylo mi jasné, že pro srovnání se s novou situací potřebujeme především čas. Hlavně já a Káťa, tatínek to bral sportovně a vypadal klidně. Ujistila jsem Káťu, že ji mám pořád ráda, i když to teď tak nevypadá. Zásadní bylo i připomenutí, že miminko bude na velké hraní ještě nějakou dobu moc malé a je třeba s ním mít trochu trpělivosti.
Káťa pochopila, že když mi zase trochu pomůže, podaří se mi najít víc času jenom pro ni. Konečně jsme měly večer pro sebe jako za starých časů. Vana s pěnou, oblíbený seriál v pyžamu a dobrá večeře. Káťa si štěstím bez sebe šla přidat, miminko se probralo a bum bác, sbírala jsem Káťu ze země s rozbitou hlavou. Manžel akorát přijel domů z práce, takže jsem nemusela volat sanitku a všichni tři jsme doprovázeli hlavní hrdinku Káťu na pohotovost do nemocnice. Večerní zážitek fungoval jako stmelovací. S odstupem času mohu s klidem vyloučit cílené sebepoškozování, kterého jsem se následně obávala. Od společného zpívání, předčítání nebo podávání vhlčených ubrousků se Káťa postupně dostala i k držení miminka pod dozorem a k mému potěšení začala projevovat známky spokojenosti.
Aby Káťa vyvážila stranu mince, pochopila i výhody toho, že najednou nemám oči všude a začala si o samotě užívat zakázané věci. Jenže lepší je dělat zakázané věci přímo s miminkem, když máma myslí, že miminko spí – to jsem se takhle konečně dostala o samotě aspoň do sprchy, a když jsem se vrátila, nezvládla jsem samým zděšením ani otevřít pusu. Nic hrozného, vzbuzené měsíční miminko bylo obklopené hračkami v bunkru pod deštníkem a dokonce vypadalo, že mu to vůbec nevadí, mým představám se to ale nepodobalo. Nebo jsem nechala Káťu před obchodem pohupovat kočárek, a když jsem se vracela, kočárek byl nakloněný, divže z něj miminko nevypadlo.
Děsit už se asi nepřestanu – co není zakázáno, je povoleno a dětská fantazie nemá hranice. S dalším měsícem Káťu přehnaná péče o miminko omrzela a já mohu být o něco klidnější, ale něco mi říká, že psích kusů spolu zažijeme ještě hodně. Důležité je, že jsme k sobě zase našly cestu. Co jsme dělaly ve dvou, jde s určitými omezeními dělat i ve třech a ulovit si tatínka jenom pro sebe má taky spoustu výhod.
