V
Když jsem byla těhotná, dlouho jsem se rozhodovala, jestli to mám risknout v Mostě nebo jet do Kadaně. Nakonec jsem se rozhodla pro Most, i když jsem moc chvály na porodnici neslyšela, ale zase je fakt, že ty špatné zkušenosti se vyprávějí mnohem lépe než ty dobré. A taky rozhodlo, že mám nemocnici 10 minut od domu, že ta Kadaň byla prostě z ruky.
Byla půlnoc z pátku na sobotu a mě probudily svíravé bolesti v břiše. Nic hrozného, ale každých 15 minut se opakovaly a já už neusnula. Zato manžel vedle mě spokojeně oddychoval. Docela jsem mu záviděla. V sedm ráno jsem ho vzbudila, protože jsem začala krvácet, trochu mě to vystrašilo. Na miminko jsme čekali 2 roky, tak jsem nechtěla něco zanedbat.
Na příjmu mě sestra s lékařem vyšetřili, převlékla jsem se a odvedli mě na hekárnu. Manžela poslali domů, protože zde je jen jediný otcovský pokoj a ten byl zrovna obsazený. Prý ho zavoláme, až se pokoj uvolní. Zatím mi to nevadilo, že tam se mnou není, stejně musel ještě k veterináři s naší kočičkou, vyndat stehy po kastraci. A také jsem na příjmu zahlédla Lucku, spolužačku z gymplu, která nyní studovala na porodní asistentku a měla ten den službu – praxi. Celý den byla docela pohoda. Bolesti se daly snést, Lucka si se mnou povídala, léta jsme se neviděly, tak jsme měly co probírat.
Ve tři odpoledne mi praskla voda a začala jsem se konečně otvírat. Bolesti pořád v normě, akorát byly nepravidelné a porod postupoval pomalu. V sedm večer Lucka končila šichtu a uvolnil se otcovský pokoj. Volala jsem manželovi Jindrovi, ať přijede. On že jo, ale až skončí hokej, prý mám ještě 10 minut vydržet. Já jen protočila oči v sloup, co jiného jsem také mohla dělat, že? No, přijel za půl hodiny a pak to začalo.
Bolesti jsem měla, že jsem zvracela a palce u nohou se mi kroutily. Nejhorší bylo, když natáčeli monitor, musela jsem ležet bez hnutí na zádech, to byla muka. Pořád jsem se otvírala dost pomalu a sestřičky mě nutily chodit a do sprchy na míč, ale mě bylo lépe, když jsem ležela a byla v klidu. Ve sprše jsem měla zimnici, protože byl listopad a profukovalo netěsnícími okny.
Pomalu jsem začínala být nevyspalá a unavená a hladová a protivná. Musím říct, že manžel i sestřičky byli skvělí a hlavně trpěliví. Sestřička se nedala rozhodit a s úsměvem odpovídala na mé dotazy a rozkazy typu: Vyřízněte mi ho! (věděla jsem, že to bude kluk) Máte taky děti? A jak se rodilo Vám?
Porod pořád nepostupoval. Do sprchy a na balon mě už sestřičky nenutily, tak mi nakonec řekly, ať si aspoň lehnu na druhý bok, když už chci ležet… a pak se začaly dít věci… najednou jsem cítila takové vlnovité bolesti, které byly dokonce příjemné, sestra přišla, vyšetřila mě a zavelela: „Do sprchy a na sál.“ Když jsem to uslyšela, vystřelila jsem kosmickou rychlostí do sprchy, zima nezima, a honem přes chodbu na sál a na Jindru jsem volala, ať si pospíší. On, chudák, nějak nestíhal. Pobrat všechny tašky a věci…
Na sále přišly další vlnové bolesti. Při jedné takové jsem zařvala, až jsem se sama sebe lekla. Prostě to ze mě vylítlo a nedalo se to zastavit. Když jsem mrkla na Jindru, byl trochu bledší než obvykle, ale držel se. Po tom mém výkřiku přiběhly sestřičky, zkusila jsem si 2x zatlačit a už volaly doktora. V tu chvíli jsem měla energie na rozdávání.
Samotný porod byl super, párkrát jsem zatlačila, sestra mi hupla na břicho (to teda moc příjemné nebylo) a Daníkovi koukala hlavička. Já začala dávat nohy dolů a sestra mi řekla, že jestli chci miminko celé, tak musím ještě jednou zatlačit. Tak jsem zatlačila a prcek byl na světě – celý. Byla neděle, 4.14. Dali mi ho na břicho a moje první věta byla: „Jé, ten je ošklivej a má spláclej nos a je to teda kluk, jo?“
Pak Danečka odnesli, Jindra šel s nimi – fotit a koupat a ošetřovat. Doktor odrodil ještě placentu, chtěla jsem, aby mi jí ukázal. Docela mě, jako zdravotnici, zajímalo, jak taková placenta vypadá. Pan doktor mi ji ukázal a já na to: „Tak ještě z té ošklivější strany, prosím, pane doktore!“ A pak mě šil a já si s ním už vesele povídala. A únava byla ta tam.
Nakonec ten porod byl docela pohoda, já měla spíš smůlu, že jsem vlastně 30 hodin nespala a byla jsem unavená, tím pádem protivná a nevrlá. Proto jsem vděčná sestřičkám a manželovi a panu doktorovi, že to se mnou vydrželi.
Tak snad podruhé to bude rychlejší.
Šestinedělí
Jo, to snad bylo horší než porod.
Po čtyřech dnech jsem měla jít z porodnice domů. Doktor mě ráno prohlédl a řekl, že je vše v pořádku. Vrátila jsem se na pokoj, šla na WC a v tom RUP. Lekla jsem se, co se děje, v záchodové míse plno krve… Šla jsem za sestřičkou, že mi asi praskly stehy. Ona se tak koukla a řekla, že to mi spíš už vypadávají, že to tak má být. Ale když mě prohlédla, řekla, že mám pravdu, že stehy praskly a že domů tedy rozhodně nepůjdu. V tu chvíli jsem byla jak opařená. Tolik jsem se těšila, že konečně půjdu domů a budu si Daníka užívat.
V porodnici jsem strávila dalších dlouhých 7 dní. Mám totiž takový problém – špatně se mi hojí rány. No a když mi praskly ty stehy, čekalo se, až se mi rána pročistí, aby se mohla znovu zašít. A řeknu vám, bulela jsem kolikrát jak malá holka. Ležela jsem sice na nadstandardu a manžel, příbuzní a kamarádky mě chodili rozptylovat, ale doma je doma. Bála jsem se jít na WC, nemohla jsem si pořádně sednout, měla jsem teploty a nechuť k jídlu…
Pak přišel den D. Došla jsem si na sál, ránu mi v lokální anestezii zašili (narkozu jsem odmítla) a po obědě jsem jela domů. Za týden jsem měla jít na gynekologii stehy vyndat. Doktor tvrdil, že teď už se nemůže nic stát.
Ale to bych nebyla já, abych nepotvrdila vyjímku v pravidlech. Druhý den po návratu z porodnice se scénář opakoval. Návštěva WC – RUP – krev a už jsme jeli do nemocnice. Tam mi řekli, že s tím nic neudělají, je přece neděle, tak co by se obtěžovali, že? Druhý den jsem šla ke svému gynekologovi, který mi ty popraskané stehy vyndal a řekl, že teď už to nemá cenu šít a že se to musí zahojit samo. A tak se to teda hojilo. Celé šestinedělí jsem měla otevřenou ránu po nástřihu hráze a opravdu neprožívala žádné příjemné pocity. To si asi dovedete představit.
Ale všemu je jednou konec a tak i mě se rána zahojila, ale zůstala mi po ní pořádná jizva. To jsem zvědavá, jak to bude napodruhé…