Ano, nemýlíte se, čtete správně, napsala jsem můj pitomek! Slovo potomek v přítomnosti, tedy jako teď, nelze používat, neb mého syna zcela pohltila Paní Puberta. Syn se mi mění před očima v muže. Je o hlavu vyšší než já, rostou mu vousy, mluví na mě cizím hlasem a vůbec celkově mám dojem, že je tu se mnou cizí chlap, na kterého si potřebuji zvyknout. 😉
Měním se i já, spolu s ním. Musela jsem přitvrdit, trochu povyměňovat a obnovit běžně používanou slovní zásobu a obohatit ji o různé patvary, nespisovná slůvka, včetně několika nadávek. Ano. Je to tak! Padmé se konečně na sklonku svého života, se šedivějícími vlasy, vějířky vrásek kolem očí a úst naučila nadávat. A mám-li být zcela upřímná a otevřená, musím napsat, že se mi to začalo líbit. Pitomek mi totiž konečně dokázal vysvětlit, tak, abych to pochopila, že čeština není jen ta spisovná (to je přece neskutečná nudaaa!), ba právě naopak, čeština může být i zábavná, plastická a to její „ničení“ zpřestřuje naše výměny. A chci-li mu tzv. stačit a úspěšně mu konkurovat, slovně, výškou už na to nemám, musela jsem na pár let, než ho Puberta pustí ze svých spárů, přistoupit na tuhle novou hru.
No a teď pár drobných střípků.
Vzhledem k tomu, že už u nás přestalo fungovat rozdělování „pro dospělce“ a „pro pulce“, čte moje knížky a ty mi pravidelně stíhá čajznout dřív, než se k nim dostanu já. Tedy se takto propracoval ke knížce, kterou jsem původně vůbec neměla v úmyslu mu půjčit. Zmíněné čtenářování se zove „Vyhlídka na věčnost“ a jedná se o poměrně drsnou záležitost, tzn. fantasy o upírech. Stihl to slouskat během jednoho dne, velmi dobře se u toho bavil a sprosťárny či krveprolití mi četl nahlas se šibalským a potměšilým výrazem v obličejíku. Pacholek jeden. Vyhodnotila jsem to tedy, že to raději číst nebudu vůbec. Pitomek se jal okamžitě aktivně masírovat matku svou a povídá mi: „Nebój sa, si už přec velká holka, to dáš! Fuck(t)! To dáš. Věřííím Ti.“ Chvilku jsem lamentovala a on zas znova: „Esli seš moje, jako že seš, tak musíš! To zvládneš. Buď přece statečná! Pag o tom pokecáme, no ni? A proberem ty amputace hlaviček.“
Druhá douška.
Ranní shon, vaření čaje, příprava snídaně, svačiny do školy.
Pitomek sedí zhroucený u jídelního stolu, oči zavřené, vypadá, že spí. Chvíli ho nechám, to jo, ale pak mi to nedá a ptám se: „Máš připraveno do školy?“ Nic. Neodpovídá. Ani se nepohne. Brvou nehne. Za pár minut prohodím: „Zajímalo by mě, jestli máš nachystaný věci, stravenky na oběd, lístky na autobus, klíče od domu.“ Ticho. Podívám se na něj. Dech pravidelný. Jinak nic. Jemně podrážděně přitlačím: „Synu, prober se, bude půl osmý.“ A v tom se ozve, aniž by otevřel oči: „Čéče, buď f klidu. Hlavně buď f klidu! F klidu, jo?“
Závěr.
Co bylo, už není. Ňůňa Padmina, tedy to poddajné, milé, hodné stvoření, co chtělo s každým vycházet po dobrém, už tu není a hlavně – já už nemám doma miminko, ale pitomka.
Varování.
Rozmyslete si, ale to jako vážně, jestli chcete, abych se sem vrátila.
P. S. Trochu kecám. Jsem to pořád já. Jen trochu ostřejší. Absolvovala jsem totiž vcelku krutý výcvik a zanechalo to na mě stopy. 😉
Ále tak nějakou jemnou křehotinku bych ze sebe ještě vysmrknout mohla. Z nostalgie. K vám. 🙂