A teď tady ležíme spolu v posteli, čteme si pohádky a těsně před usnutím se mazlíme. To jeho „pocem“ říkává vždycky tak naléhavě. Je z něj cítit „mám tě moc rád“, „potřebuju tě“, „jsi ta nejúžasnější máma na světě“. Je to nádherný pocit. Je to chvíle, kdy úplně zapomenu na to, jak se ještě před hodinou vztekal. Jak ležel na zemi, kopal kolem sebe a vřískal na celé kolo. Bez jediné slzy. A teď je z toho vzteklého hajzlíka ten nejsladší tvor na světě.
Zjistila jsem, že si poslední měsíce zaměstnání zvané „být mámou“ mnohem víc užívám. Je to jako kdybych sklízela plody, které jsem zasela. Nějak jsem nečekala, že sklizeň přijde tak brzo a bude tak zdařilá.
Je skvělé pozorovat jeho osamostatňování se. Ještě nedávno chtěl podat ruku, když stoupal do schodů. Dnes moji podanou ruku odstrčí a důrazně sdělí: „Sám!“ Někdy se musím pousmát, co všechno by chtěl sám zvládnout. „Sám!“ chce pustit vodu, přestože na pákovou baterii ve sprcháči ještě nedosáhne. Následuje záchvat zuřivosti… Jeho neskrývaný, můj potlačovaný vnitřní… Jeho „sáááám!“ zaznívá čím dál častěji. Dojímá mě, když si jde, jak jinak než „sám!“ uklidit své hračky. Je přeci normální nejdřív ty staré uklidit a zase si vzít hračky další… „Sám!“ utíká pro navlhčený ubrousek, aby „sám!“ setřel kápanec polívky ze stolu hned vedle talíře. „Sám!“ musí zapnout pračku, myčku, odemknout byt, obléknout čepici…
Každým dnem se dorozumíváme lidskou (a často i srozumitelnou!) řečí čím dál víc. Včera mi povídal: „Mami, pusu, oči,…“ a já nevěřícně zírala na papír před ním. Dokonalému rozesmátému sluníčku chyběly namalovat už jen paprsky…
A tahle malá, skoro samostatná jednotka se mnou tady a teď leží v pevném objetí a mně se honí hlavou, kdy mi asi řekne své „sám!“ a vystrčí mě z postele. Mazel jeden malej…
Tak dobrou noc a sladké sny, sluníčko moje…