Přibližně v půlce září loňského roku mi přišla mailová zpráva, že spolužačka z gymplu založila naši virtuální třídu……na stránce www.spoluzaci.cz a že se máme připojit.
Nemuseli mě dlouho přemlouvat.
Byla jsem touto virtuální třídou jako místem setkání se spolužáky tak nadšená, že jsem se hned pustila do hledání naší třídy na ZŠ (tu jsem našla v zápětí) a „třídy“ z VŠ. Tu jsem nenašla. (Napadla mě i MŠ, ale na té jsem tolik nelpěla – chodila jsem tam jen rok před nástupem do školy. A koho si pamatuji, chodil se mnou právě i na ZŠ, tak jsem to nepovažovala za tak zásadní…)
A tak jsem nelenila a třídu VŠ založila sama. Moc kontaktů na spolužáky jsem neměla, ale tři čtyři jsem oslovit mohla.
Zpočátku to nevypadalo moc slibně, jakoby se všichni někam vytratili… Ale nakonec jsme se začali ve virtuální třídě pomalu scházet a houfovat.
Začali jsme pouhým předáváním drobných informací, ale pak jsme si uvědomili, že to je už 10 let od promoce (některých, těch nejpilnějších) a že bychom se mohli sejít. Nejlépe v místě studia – spousta spolužáků tam zůstala, a navíc, my ostatní to sem všichni máme přibližně stejně daleko…
Jedna spolužačka, místní, a momentálně taky na MD, se uvolila to vše zorganizovat. Naštěstí zvolila dobrou taktiku – někdy v půlce ledna navrhla přesný termín konání srazu (sobota 18. března) s tím, že místo a hodinu ještě upřesníme a že máme nejlépe do 10. března dát vědět, kdo přijede a kdo ne.
Já jsem nejprve daný termín zkontrolovala v rodinném diáři a zjistila jsem, že je „volný“ (žádná lékařská kontrola holčiček, žádná rodinná oslava, žádná tatínkova sportovně-adrenalinová akce). Tak jsem termín zapsala do diáře, oznámila manžovi, a že začneme s „nácvikem“ jeho celovíkendové péče o holčičky.
Přiznávám, že jsem se chovala jako „king“ (ostatně manža taky), ale jak se termín blížil, vzrůstaly moje obavy a nervozita.
Nedivte se. Holky se narodily o dva měsíce dřív, s nízkou porodní váhou, víc jak měsíc po narození strávily v nemocnici, posledních pár dnů už naštěstí v mé přítomnosti (abych se naučila o ně pečovat, abych byla schopná jim podávat léky – a že jich nebylo málo…- měla jsem se snad i naučit kojit, ale na to jaksi došlo až později, v klidu domova a „samostudiem“ – v nemocnici na to neměli „odborníka“…)
Z nemocnice nás pustili v půlce prosince 2004, to byl holkám přesně jeden měsíc a týden. A od té doby jsem s nimi byla víceméně pořád. Maximálně jsem se vzdálila na 2-3 hodiny, ale i to bylo výjimečně (tatínek velice zaměstnaný, oboje prarodiče 40 km daleko). A teď jsem najednou měla odjet na celý víkend (od sobotního rána do nedělního odpoledne). Utěšovala jsem se, že už jsou holčičky velké (16 měsíců) a tudíž by péči odlišnou od té maminčiny mohly „přežít“. A taky, že je tatínek lékař, tak snad nějakou základní chybu udělat nemůže…
Den D se blížil, začala jsem dělat přípravy. Naplánovala jsem jídlo – uvařila jsem v pátek i na sobotu, bylo toho dost pro holky i pro tatínka. V sobotu bylo na tatínkovi jen uvařit brambory. Na neděli jsem holčičkám naplánovala hotovku ve skleničce, tatínek se musel obstarat sám…
Dokonce jsem vypracovala přehlednou tabulku „Režim dne“ (duši úřednice samosprávy, co občas organizuje více lidí, i po skoro 2 letech doma prostě nezapřu… ;oD ) – uvedla jsem v ní několik významných časových bodů (úseků) s upřesněním, co jsou holky zvyklé kdy dělat a jak, co je třeba si nachystat (vytáhnout jablko nebo jogurty z lednice, ať nejsou tak studené, přebalit holky atp.) Tatínek byl stále v klidu…
A jak vypadal den D (víkend V)!?
Ráno jsem vstala o něco dřív, abych se stihla nasnídat ještě než budou vstávat holčičky. Dochystala jsem vše potřebné na dobu mé absence, připravila jako obvykle holčičkám snídani.
Když vstávaly holčičky (v osm hodin), probral se i tatínek. Ale horkotěžko jsem ho tahala z postele, ačkoliv sliboval, že snídani pro holky si v sobotu už bude chystat sám… Zatímco já krmila, tatínek si ještě zuřivě dělal poznámky na rubovou stranu mé tabulky. Pak převzal krmení, abych se stihla sbalit a připravit na cestu.
Po snídani jsem si vzala holky k sobě – chtěla jsem se s nimi ještě pomazlit. A holky chtěly taky. Byly celé neklidné a plačtivé – asi cítily jistou dávku nervozity i ze mě. Že pojedu pryč a že budou tu dobu s tatínkem, jsem jim říkala už asi od čtvrtka.
Pak už jsem musela jít, abych stihla vlak. Holky plakaly, srdce mi to mohlo utrhnout, ale manža už mě skoro doslova strkal ze dveří. Ještě mi dal „kapesné“, ať prý si to užiju.
Vyrazila jsem na nádraží. Jela jsem s malým batůžkem – ačkoliv jsem dřív na víkend byla schopná jet s plnou velkou cestovní taškou, mateřství mě naučilo – i na celý týden jedu sice s kufírkem, ale poloprázdným.
V jednu jsem dorazila na místo srazu. Zjištění, že všichni vypadají, dokonce se i chovají úplně stejně jako před deseti lety, bylo docela potěšující.
Chvilku před třetí volal tatínek. Spolužačky se divily, že jsem nezakázala jakékoliv telefonáty. Naštěstí to nebylo nic závažného – tatínek cítil potřebu se pochlubit, že vyráží s holkama na vycházku. Sám a bez pomoci. Neuváženě jsem se zeptala, jak se mu podařilo s holkama v náručí zamknout byt (já jednu nosím v šátku, druhou pod paží, tatínek šátek zásadně odmítá) – prý holky na chvilku posadil na zem před výtahem… Příště se nebudu ptát na to, na co radši nechci znát odpověď…
Další telefonát se už nekonal. Večírek jsem si užila. Dokonce se mi podařilo se chvílemi i odpoutat myšlenkami od holčiček. Na závěr jsme se se spolužáky domluvili, že bychom si to v létě mohli zopakovat.
Spala jsem večer u sestry.
Zkoušela jsem ještě volat manžu. Dvakrát. A dvakrát mi to típnul. Za chvíli volal sám, a že prý si myslel, že si zapomněl vypnout buzení…
Druhý den jsme se sestrou jely navštívit naši kamarádku s malým chlapečkem. Pak už mě sestra rovnou doprovodila na vlak. Sice jsme si stále měly co povídat (poslední slova zněla už přes rozjíždějící se vlak), ale už jsem se moc těšila domů. Na holčičky. I na manžu.
Domů jsem dorazila asi v půl páté. Ve dveřích jsem se opět srazila s manžou a holčičkama v kočárku – právě vyráželi na opožděnou vycházku. Až doma jsem zjistila, že jsou teprve po obědě. Svačily po návratu, ve čtvrt na sedm, večeře o půl deváté…
Když se ohlížím zpátky, můžu říct, že sice měly holky víkend celý naruby, ale nijak jim to neublížilo. Manža sice nedokázal dodržet rytmus, na jaký jsou holky zvyklé, ale poradil si, a ještě zvládnul v domácnosti pár detailů, na které mi při běžném provozu nezbývá už ani čas, ani energie.
A všeobecně to prospělo nám všem. Holky si začaly zvykat, že nebudou pořád jen s maminkou. Maminka mohla na pár hodin totálně vypnout od péče o holčičky i domácnost a přijít na jiné myšlenky. Tatínek si na vlastní kůži vyzkoušel, co to obnáší starat se o malé děti a domácnost.
Shodli jsme se s manžou, že to můžeme klidně zase zopakovat. Protože když se maminka čas od času dostane „ven“, s lehčí myslí pustí tatínka na nějakou tu jeho sportovně-adrenalinovou akci.
Už se sestrou plánuji termín…