A tak i já jsem si tím prošla. První krůčky, první problémy se školou, nervy, jak zvládnou svůj vstup do života. Snad poprvé jsem si uvědomila, že už nemám malé děti, ale budoucí dospěláky.
Nebudete věřit, ale jejich věk dospěláků jsem obrečela. Najednou mi došlo, že už to nejsou mé malé děti a divný pocit, že už je nějak ztrácím. Nepomáhalo, že jsem se sama přesvědčovala, že je to přece normál. I já vyrostla a je jasný, že mé děti taky.
S hrůzou jsem pozorovala, jestli to zvládnou, ale musím se pochválit, že snad i mým přispěním to zvládly :-).
Já, přiznám se, v nich pořád vydím ty malé děti a když kamarádky hlásily, že ta jejich nebo ten jejich čeká rodinu, šlo to mimo mě. Jen jsem řekla : pane jo, to to letí. . .
Né, nepřipouštěla jsem si, že jednou nastane čas a mě to potká taky.
Na narážky mé dcery o dítěti jsem reagovala : máte ještě čas, užívejte.
To, že já v jejím věku už měla ročního syna, mi nějak nedošlo :-).
Né, ona má ještě čas, ješte je to má malá holčička, která se nedávno batolila kolem mě a kdo ví, jak by zvládla péči o malý dítě. Vím, že je šikovná, vím, že by to zvládla, ale teď ještě né, je ještě moc brzo.
A včera jeden telefon, šťastný hlas mé dcery: „Sedíš? Tak sedni a začni šetřit!“ A smích.
To, co mně prolítlo hlavou během tý vteřiny, ani psát nebudu, samý černý scénáře.
A ona : jsem 5 týdnů těhotná. Termín mám 22. 1. , špatně mi není a Petrovi jsem to řekla tak, že Petr kroutil hlavou, jak se cpu a já mu řekla, že krmím dva.
Petr je šťastný, brát se zatím nebudem, rychle doděláme byt, postýlku dostanem i s věcmi od Krystýnky. . .
A já jen poslouchala příval těch šťastných slov a v hlavě panika a zároveň zvláštní pocit lítosti, že opravdu končí ta jistota, že mé dítě už není dítě, ale budoucí matka.
Plná nadějí, přesvědčení a plánů, jako jsem byla já před 27 lety.
Koloběh života se nedá zastavit. . . Tak proč mám pocit zmatků a lítosti, místo abych jásala, že budu babička?
Babička? Nevím, jak si na to zvyknu, představa babičky vždy pro mě byla stará žena, bílé vlasy, milá s vráskami kolem očí a milým úsměvem. Taková pohádková. . .
Jak já můžu být babička? Není mi ještě ani padesát, připadám si mladá. Tohle přece není má představa babičky.
V hlavě mám zmatek : zvládnu to? Budu lepší babička než má matka? Jak to zvládne má dcera? Bude mé vnouče-vnučka zdravá? Né, tuhle otázku si nepřipouštím. Zatím jen střebávám ten fakt, že má dcera bude mít dítě a já mám 9 měsíců na to se s tím smířit, že koloběh života jde dál. . . . .