Začnu krátkým příběhem, který se skutečně stal.
Na jednom setkání jsem se seznámila s maminkou, budeme jí říkat Eva, která má již odrostlé děti a rozhodla se pro práci v cizině, konkrétně odjela na rok jako chůva do USA.
Eva měla zpočátku na starosti jednu holčičku ve věku 2 roky a za pár týdnů od příjezdu se rodině narodila druhá holčička Jessica. Její maminka, tak jako ostatně většina tamních žen, nastoupila po šestinedělí zpět do práce. Jelikož Eva je velkým zastáncem kojení, nemohla pochopit tamní zvyklosti, těžko se smiřovala s tím, že zde se většina dětí krmí od narození formulí a nikomu to nepřijde nepřirozené. Maminka Jessicy ostatně nikdy nekojila ani starší dceru. V porodnici prý maminky mají možnost kojit, ovšem většina o tom ani neuvažuje a novorozenci dostávají zpravidla ihned umělé mléko. Eva sama vždy kojila své děti do 2 let, nutno podotknout, že to bylo v době, kdy i u nás nebylo kojení tolik propagováno a kolikrát si vyslechla hloupé narážky na délku kojení.
Paní Eva se tedy vzorně starala o obě holčičky 24 hodin denně. Jak sama popisuje, maličkou Jessicu hodně chovala, jednalo se o plačtivé miminko, nosila ho v šátku na svém těle. Rodičům to prakticky nevadilo, v tomto ohledu dostala volnou ruku, i když jí bylo přikázáno, že chtějí, aby miminko spalo zásadně ve svém pokoji, často si Eva brala plačícího drobečka do náruče. Způsob tamní výchovy jí nesedl, měla chuť odjet, říkala si, že to snad ani není možné, aby se matka, čerstvě po porodu, takto chovala ke svému miminku. Nechápala, kde jsou mateřské pudy, kde hormony a jak je možné, že mamince vůbec nevadilo a nepřišlo líto, že děvčata mají místo vlastní maminky chůvu.
Jak šel čas, Eva začala jednoho dne pozorovat změny na svých prsou a za pár dní i nepříjemné pnutí, které znají maminky po porodu, či před kojením. Evě se samovolně spustila laktace. Tím, že byla neustále v kontaktu s čerstvým miminkem, aniž by cokoliv plánovala, začalo se jí tvořit mléko. A i když nyní přiznává, že to nejspíš nebyl dobrý nápad, začala maličkou Jessicu kojit. Nejprve jen párkrát za den, pak stále častěji. Z plačícího uzlíčku se vyloupl spokojený kojenec, zahrnutý láskou své chůvy. Nutno podotknout, že rodiče také svoje holčičky milují, ve volném čase se jim věnují, ovšem toho času bylo velmi málo. O kojení své maličké dcery neměla rodina tušení. Eva takto odkojila 8 měsíců a jelikož se dále bála prozrazení, začala pomalu odstavovat. Což se povedlo do měsíce, bez problémů.
Slyšela jsem už i podobné případy, kdy je možné kojit i cizí dítě. Případ maminky, které se podařilo nastartovat laktaci a své adoptivní miminko kojit. Jistě to u ženy, která již rodila, možné je. Někdo pro to má větší předpoklad, u jiného se to podařit nemusí.
Přemýšlela jsem nad příběhem paní Evy a kladla si otázky, zda by mi vadilo či nevadilo, aby moje vlastní dítě kojila cizí žena. A jak toto vnímáte vy? Vadilo by vám to? Nebo nevadilo v určitém případě? Například pokud byste vlivem nemoci kojit nemohly, využily byste například banky mateřského mléka? Měly byste větší strach z případné nákazy, nebo citových vazeb, které logicky vzniknou mezi dítětem a kojnou? V historii bylo využívání kojné zcela běžnou záležitostí. I dnes jsou komunity žen, kde vzájemně krmí děti v případě potřeby. V jednom článku z dnešní doby se k tomu dokonce přiznává jistá mediálně známá osobnost, že když nestihla přijít domů včas, zaskočila sestra, také v té době kojící matka a dítě nakojila. Zeptám se i opačně, vadilo by vám, kdybyste vy samy kojily cizí dítě? A jak se díváte na instinktivní chování chůvy Evy?
Budu ráda za vaše jakékoliv názory.