Ne nadarmo se říká, že děti rostou jako z vody. Je to tak, marná sláva. I já mám stále v živé paměti okamžik, kdy jsem si svého syna nesla z porodnice domů, šťastná jako blecha. Vzápětí „přišel“ jeho první úsměv, pak smích, první prospaná noc, první neohrabané krůčky, první zoubek, první slůvka a mnoho dalších a dalších chvil, které se mi jako každé mamince „zabydlely“ v mysli i v srdíčku.
Vzpomínky, ať jsou jakkoli krásné a hřejivé, jsou už je vzpomínkami. Můj syn vyrostl. A já jsem trochu zaskočená, trochu překvapená a trochu nejistá. Věděla jsem to. Samozřejmě jsem to věděla, že bude růst a že vyroste. Ale tak nějak jsem si to neuměla představit, jak to bude vypadat.
No a teď v tom „žiju“.
Dívá se mi zpříma do očí, když se mnou mluví. Na všechno má svůj vlastní názor. Což by mi nevadilo, ale on je přesvědčen o tom, že ten svůj názor musí prezentovat světu – vždy a všude. A říká tomu: „Jsem upřímný!“
Někdy se na něj dívám a v duchu si říkám, jestli je to opravdu on, to malé škvrně, co se mi batolilo kolem nohou a drželo se mě jako klíšťátko. Jeho proměna je neuvěřitelná a změny jsou viditelné ve všech směrech.
Když jsem ho naposledy vezla na školní výlet, nechtěl, abych ho doprovázela. Zakázal mi „loučit se“. Pusu mi vlepil v autě, vystoupil a prostě řekl: „Můžeš jet do práce.“ Zabrblala jsem: „Jistě, jistě“, nastartovala auto a poodjela. Ale jen za roh. Prostě jsem potřebovala mít jistotu. Doběhl ke klukům, zamával na třídního učitele a během vteřiny byl v jiném světě. Já se uklidnila a jela do práce s myšlenkou, že je vše v pořádku.
Po návratu z výletu jsem ho chtěla obejmout, ale naznačil mi „tady ne“. Tak jsem jen kývla, jako že rozumím a čekala jsem, co bude. Po příchodů domů rozevřel náruč a teatrálně zvolal: „Pojď na mou hruď!“ Objal mě těma svýma velkýma rukama a stiskl tak, že jsem sotva popadala dech. Od té doby tohle slovní spojení používá, když se chce pomazlit. Jakmile se ozve „pojď na mou hruď“, vím, že přišla moje chvilka.
Jeho chuť k jídlu se zvětšuje a občas se divím, kam to jídlo dává. A tak vyvářím. A pro něj vařím s potěšením, protože to do něj padá neskutečným způsobem a slastně se u toho tváří. Navíc je báječný strávník i v tom, že mě za uvařené jídlo chválí. A teď o víkendu nic. Neřekl ani popel. Baštil, až se mu boule za ušima dělaly a nic. Ani slovo. Tak jsem se zeptala: „Jak ti chutná?“ S kamennou tváří, aniž by zvedl oči od talíře, mi řekl: „Fobos a Deimos! Děs a Hrůza! Nedá se to jíst!“
(Pro neznalé jen dovysvětlím – Fobos a Deimos jsou názvy měsíců Marsu a původně jejich názvy pocházejí z řecké mytologie o dvou bratrech, kteří byli syny boha války Area a ve válečné vřavě naháněli nebo spíš ztělesňovali děs a hrůzu.)
Vykulila jsem oči. Zvedla obočí. Otevřela pusu. Ale na nic jsem se nezmohla. Syn nevydržel, začal se smát a povídá: „Je to lahodné, je to vynikající, je to symfonie vůní a chutí.“ Pusu jsem sice zavřela, ale můj údiv trval dál.
Nutno říct, že v němém úžasu jsem byla hned následující den ráno. Synek totiž neměl připraveno do školy. A tak ve spěchu ládoval věci do školního batohu a něco zcela chaoticky hledal. Neodpustila jsem si poznámku ve smyslu, že jsem už asi tisíckrát říkala, aby si připravoval věci do školy den předem … Nicméně tok mých slov i myšlenek utnul ve vteřině. Zvedl se od batohu, napřímil se a dívajíc se mi do očí řekl: „Nebudeme se unáhlovat. Je pondělí ráno, začíná nový týden a já bych se velmi nerad s někým hádal.“ Co jsem na to mohla říct? Nic. V tu chvíli mě nenapadlo vůbec nic. Jen jsem pokrčila rameny a odešla do předsíně. Než jsem se stačila obout, stál za mnou a hlásil: „Můžeme jet.“ A tak jsme jeli…
Odpoledne, když jsem se vrátila z práce, jsem se ho zeptala, jaká byla cesta domů, jestli jel autobusem. A on, protože přesně věděl, na co se ptám (jestli dával pozor na přechodu, jestli náhodou nešel pěšky atd. atd.), mi odpověděl: „Vidíš mě?“ Slyším se, jak říkám: „Ano.“ A on na to: „No, tak snad nejsem rozmázlej flíček s očičkama. Nikdo mě nepřejel.“
A já mám poslední dobou intenzivní pocit, že tak nějak „jedu“ pořád. Řítím se neuvěřitelnou rychlostí synovým dospíváním. Nestíhám se divit. Často mě rozesměje k slzám, že se nemůžu ani nadechnout, jeho odpovědi jsou neobvyklé, neotřelé a leckdy bývají směsicí vtipu, drzosti a ironie.
Inu, co nadělám? Nic. Čas nezastavím.
A tak jen tiše doufám, že tu jeho pubertu přežiju ve zdraví…