Jsem mladá máma

Vždycky jsem si myslela, že první dítě budu mít po pětadvacátém roce života. Chtěla jsem si nejprve najít práci a bydlení a hlavně spolehlivého partnera, se kterým bych chtěla mít miminko. Ale rodině jako takové jsem se nebránila, jako některé mé spolužačky…V 18 letech jsem si našla přítele, a jelikož jsme byly opravdu zaláskovaní, vzali jsme se po 8-měsíční známosti s tím, že tomu dáme volný průběh. Jenže to jsme netušili, že v době svatby už jsem 5 týdnů těhotná:-). Po zjištění, že tedy čekáme miminko, jsme se začali těšit a o 9 měsíců později se nám narodila Anička. Byli jsme moc šťastní a vzorní rodiče. I když se celá rodina divila, proč jsme ještě nepočkali – mě bylo v době porodu 19 let a manželovi 23let, prostě to už tak brali. Měli jsme po svatbě, takže žádná psí knížka, manžel měl práci, měli jsme slušný pronájem, a i když peněz někdy nebylo tolik, kolik bylo potřeba, snažili jsme. Jen nás rodiče, ale i známí upozorňovali, ať s druhým počkáme aspoň další 3 roky. Také jsme s tím takhle počítali. Jenže člověk míní a život mění. Když bylo Aničce 13 měsíců, vynechala mi menstruace – měla jsem ji přesně na den – a v ten den jsem věděla, že čekáme druhé mimi. V ten den se mi také změnil život.

Rozhodování, jak to zvládneme, bydlení, peníze, starost o druhé dítě, navíc Anička byla ještě malá. A už v té době jsme vycházeli opravdu s penězi tak tak. Pro mě ale byla volba jasná už od začátku, kdy jsem viděla tu slabounkou čárku na těhotenském testu. Milovala jsem své nenarozené dítě už od tohoto okamžiku. A hlavně jsem byla pevně rozhodnutá si jej nechat a bránit ho před nepřející rodinou a udivenými známými, kteří nám vtloukali celých 13 měsíců do hlavy, ať si dáváme pozor. Ať si všechno nepokazíme druhým dítětem a hlavně, že jsme mladí, že stačí, že už máme jedno a druhé bychom s výchovou nezvládli. Ano, takhle nám rodina věřila, takhle nás podporovala. Ale to by bylo na dlouhé povídání.

Těhotenství jsme úspěšně tajili do pátého měsíce. Nechtěli jsme poslouchat připomínky a narážky, také jsme si tohle malé, i když nečekané, štěstí chtěli vychutnat v soukromí. Na začátku pátého měsíce jsme celé rodině oznámili, že čekáme dalšího přírůstka do rodiny, a jejich reakce nás nepřekvapila – někteří zašli dokonce tak daleko, že se ptali, zda-li je ještě čas na přerušení. Mne už to ale nechávalo v klidu. Mrzelo mě jen to, že své štěstí prožíváme jen my dva s mužem.

Poté, co jsme oznámili, že čekáme chlapečka, se ale zlí jazykové začali měnit ve vzorné babičky a dědečky a jejich chování konečně nabralo jiný směr. Viděli, že jsme nezdolní, že se těšíme, a rezignovali. Také pochopili, že je nám jejich chování nepříjemné a navíc – čekali na prvního vnoučka. Smířili se s tím, že v mých 21 letech budu mít dvě děti.

Momentálně jsou mým dětem 39 měsíců a 16 měsíců a jsou to ty nejmilejší zlatíčka, co mám. Samozřejmě s nimi jsou starosti, jako s každými jinými dětmi, ale rozhodně bych neměnila. A také bych se rozhodovala pořád stejně jako před necelými dvěma lety. Myslím, že stigma „mladá matka – špatná matka“ je stále zakořeněné v naší společnosti už spoustu let. Nezkušená možná, ale špatná ne. Navíc jen časem se sbírají zkušenosti a těch v 19 letech moc není.

Takže všechny mladé maminky, nenechte se otrávit připomínkami okolí. Jen vy víte své. A bojujte za ty svá zlatíčka třeba i s celým světem. Oni nám za to stojí
Jana a dva raraši