Čas plynul, roky přibývaly a myšlenky na svatbu a děti nějak zmizely pod hromadou práce. Skvělé práce. Dělala jsem to co jsem chtěla. Postavila jsem se na vlastní nohy a dařilo se…Najednou a bylo to opravdu skoro den ze dne se to stalo… zjistila jsem, že mi táhne na 30 a toužím po dítěti. Měla jsem za sebou dvě vážné známosti a pár letmých lásek, ale toho času jsem byla jaksi na ocet. Kdo by také stál o ženskou, která pracuje 18 hodin denně a i kafe s kamarádkou si musí zapsat do diáře:-o No zvolnila jsem a po jistých peripetiích, které možná popíšu v nějakém dalším článku na téma „jak se lze seznámit“, jsem našla chlapa svých snů. Kupodivu šlo vše rychle. Po pár měsících už jsem se k němu nastěhovala a za dalších pár měsíců (přesněji po 33 měsících :-D) byla svatba…
Zde to však nekončí… můj příběh teprve začíná. Hned po svatbě jsme se snažili o miminko. Otěhotnět nebyl problém, ale udržet miminko při životě ano :´-(. Prožila jsem si muka, kdo nezažil nepochopí. Ale nevzdávali jsme to, věřili jsme. Zkusili jsme vše. Od běžných vyšetření, genetických vyšetření až po alternativní metody. Hanička byla opravdu naplánovaná do posledního puntíku. Prošla jsem očistnou kúrou, pak jsme s manželem užívali bylinkové tinktury a doporučené vitamíny a nakonec jsme naplánovali dovolenou k moři v době ovulace. Tam jsme se snažili zapomenout na stres a užívali si. Otěhotněla jsem…
A Hanička rostla a žila… nebylo to úplně beproblémové těhotenství, ale bylo úspěšné. Hanička se narodila v červu 2008 a z nás byli v tu ránu nejšťastnější rodiče na světě…
Říkáte si hezký happyend. No mohl by být, ale můj příběh pokračuje…
Jmenuji se Lenka a jsem máma. Haničce je nyní bezmála 10 měsíců. Je to sluníčko a naše štestí. Miluju ji jak jen máma může milovat svoje dítě… a přesto… někde uvnitř… trpím šílenými depresemi. Proč? Nevím… snad tohle prožívá více žen. Nemám odvahu se zeptat. Vždyť mám co jsem chtěla, ne? Jak si jen mohu stěžovat. A já si vlastně ani stěžovat nechci. Jen bych občas potřebovala říci celému světu, jak je to těžké. Jak jednoduchý život je bez dítěte. Jak svobodný… Už nejsem a nikdy nebudu jen já. Vždy a za všech okolností tu bude má dcera. Nemohu si dát ani sprchu kdy chci, nemohu se podívat na televizi, kdy chci, nemohu si jen tak někam vyrazit… a hlavně nemohu pracovat!
Věřím, vím… že všechny mámy mi teď rozumí. Vzdaly jsme se vlastního života v den, kdy jsme porodily a občas nám to přece musí být trochu líto, ne? Občas přece máme právo být naštvané na své dítě, nemůže nás nikdo odsoudit za to, že chceme vypadnout a své milované dítko aspoň dvě hodiny nevidět. A nesmíme nenavidět samy sebe a propadat panice, že jsme špatné mámy. Já sama s tím někdy bojuju a myslím, že je nás víc. Právě proto jsem napsala tyto řádky, abyste vy, které máte stejné pocity jako já věděly, že v tom nejste samy, i když se bojíte o tom mluvit, vězte, že je to normální. 100% je… sama si to často opakuju. A pak si také opakuji: