Událost, která se stala, mi dovolila si zavzpomínat na věci, které se nám přihodily s naší dcerkou a byly jen málo nepodobné právě této události.
Znáte to, ať už o bezpečí svého dítěte pečujete přímo v danou chvíli vy, nebo někdo jiný z rodiny či blízkých, tak dbáte na to, aby jste předešli buď nepříjemným zážitkům, nebo zraněním své ratolesti. Věta jako „děti se nemají zastrašovat tím, co se jim může stát dopředu, než se to stane, protože nejcennějším ponaučením je vlastní zkušenost“. Jasně, ale odcamcaď pocamcaď :-)) Určitě své dítko nenasměrujeme přímo do ohně, jen aby poznalo, že to pálí. Nebo nenecháme zapíchnout hřebík do ruky, aby poznalo, že to fakt, ale fakt bolí.
Nejsem nějak přehnaně úzkostlivá, co se týká péče o svou dcerku, nicméně když mi zabliká červená žárovka, tak zasáhnu, aby to nedopadlo špatně. Neřeším nějaké překlopení z kolobrndy, či zadřené kamínky v dlaních, z toho jak znovu a znovu bezhlavě běží po štěrkové cestě, o které ví, že je zdrojem pádu a šance je 1:2, že se znovu vymele 🙂
Nicméně jsou v našem okolí zdroje nebezpečí u kterých raději stokrát vykládám, proč tam zrovna nemá chodit, nebo proč zrovna na tohle není dobré sahat, než pak řešit následky.
Byly doby, kdy jsme bydleli v domě, kde zdrojem vytápění byly kachlová kamna s velkými prosklenými dvířky. Dcerka tehdy byla ještě malá, ale když začala chodit, tak jsme jí vždycky vykládali, jak moc to pálí a že nesmí k nim chodit. Docela dobře to fungovalo a kdykoli šla okolo, tak natáhla ručku směrem ke kamnům a s prohlášením „páíí“ zase rychle od nich zmizela. Takže když jednoho dne si ji vzali mí rodiče v létě na chatu, kam s nimi občas jezdívala, tak jsem „nečula“ žádné nebezpečí. Ovšem ještě ten den večer, když mi zazvonil od nich telefon, tak jsem věděla, že je nějaká pohroma. Taky že byla. Máma jí ohřívala večer na sporáku polívku. Dcerka ji ale nechtěla, tak jí babča musela dodlábnout. Při tom koukala na televizi a nevšimla si, že dcerka se ochomejtá u dvouplotýnkáče a chystá se vyzkoušet, jak moc horký je chladnoucí vařič. Bohužel si to i vyzkoušela. Naštěstí z toho nebylo nic závažného, asi třícentimetrový šlinc na dlani. Vše jsme úspěšně zaléčili a dnes po něm není ani památky. Nicméně pálivé plochy jsou od té doby tabu.
Dalším bolavým místem na chalupě jsou schody, ať už uvnitř v domě, nebo venku. Když ji vidím, jak po nich střemhlav cupitá, tak mi vstávají vlasy hrůzou a můj táta mi na to vždycky říká „ty když jsi byla malá, tak jsi po nich taky běhala a vidíš, jsi tu“. Tak na to opravdu nejde nic říct. Přesto se jednou dostalo na má slova, když jsem pro ni jednou přijela, tak první, co jsem uviděla na jejím jinak bezchybném obličejíčku, byl lišej táhnoucí se od čela, přes spánek až pod oko. Nebylo se třeba ptát, byly to schody:-) Ale hlavně, že se nemůže nic stát 🙂
O dva měsíce později to už bylo ale mnohem zajímavější. Bylo to na konci léta, když jsme jeli k přátelům, se kterými jsme se dlouho neviděli. Narodilo se jim ale druhé dítko, tak jsme jeli na návštěvu. Byl docela příjemný den, takže jsme zůstali na zahradě. V jedné části zahrady bylo posezení a o pár metrů dál byla druhá část, oddělená plůtkem, kde bylo dětské hřiště. Znáte to – pískoviště, houpačka, skluzavka a malý cachtací bazének zapuštěný do země, sice asi jen s půl metrovou hloubkou, takže jsem zpozorněla. V tu chvíli bych byla raději, kdyby si dcerka hrála přímo u nás, ale jejich 5-ti letá holčička jí lákala ke hraní na hřišti a tomu opravdu neodolala. Hned jsem udílela poučení, aby nechodily moc blízko k bazénu a hrály si všude, jen ne u vody. Znáte ale děti 🙂 Ze společenského rozhovoru jsem fakt nic neměla, protože jedním okem a jedním uchem jsem sledovala dění u stolu a druhým uchem a druhým okem dění o pár metrů dál na hřišti. Každou chvíli jsem chodila kontrolovat situaci, když se mi zdálo, že hra se nebezpečně stáčí k bazénu. Až mi kamarád říká: „ježiš neboooj, holka si tam s malými dětmi hraje pořád a ještě se nic nestalo“. Vidíte a zase ta věta:-)
Pak holky napadla skvělá věc, začaly házet do bazénku malé míčky. To víte, já tam byla hned a té větší jsem se snažila vysvětlit, aby jí v téhle hře nepodporovala, že to dopadne špatně. Poprosila jsem jí, že kdyby něco, pokud ta naše cácorka bude moc blízko u bazénu, ať na mě hned houkne. Sotva jsem dosedla na židli už slyším: „tetooooo“. V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal, já vypálila směr bazén jak neřízená střela a zaručeně zaběhla ten nejkratší možný čas na krátkou vzdálenost. Samozřejmě,že jsem uviděla to, za co jsem se modlila, aby se nestalo. Dcerka byla v bazénu, ležela na bříšku, obličej pod vodou, nicméně se vehementně snažila postavit na nohy. Okamžitě jsem za ní skočila a ihned ji vyndala. Když jsem uslyšela pláč, tak se mi neskutečně ulevilo. Až potom jsem zjistila, že stojím v bazénu s dcerkou v ruce a ostatní se nestačili ještě ani zvednout. Díky bohu se tehdy opravdu nic nestalo a dcerka to odnesla „jen“ promočeným oblečením. Já z toho mám ale trauma ještě dnes, když si na to jen vzpomenu. V tu chvíli bych si omlátila hlavu o zeď , že jsem ji tam nechala se pohybovat skoro samotnou okolo bazénku. Já, která pokaždé, když slyšela v okolí nebo ve zprávách, jak se dítko utopilo v obyčejném nafukovacím bazénku, když matka odběhla pro něco do domu. Fakt mě v tu chvíli hanba mlátila. Ještě dlouho pak dcerka vzpomínala, jak ji maminka zachránila z vody, když spadla do bazénku 🙁 Nicméně pro časy budoucí přátelé ihned dali vyrobit dekl na bazén, aby se to už nikdy neopakovalo.
Když to shrnu, ještě mnohokrát jsem se od té doby přesvědčila,že kouzelná věta „to se nemůže stát“ je prostě zaklínadlem, které když slyším, tak se zaručeně něco stane 🙂 Budiž mi to ale do budoucna vždy výstrahou, abych se držela na pozoru.
Proč to ale všechno vyprávím? Vrátím se na začátek. Dnes byl opravdu krásný den. S manželem a s dcerkou jsme po dlouhé době vyrazili na procházku po okolí, když už tak krásně svítilo sluníčko. Když jsme se vraceli z procházky, tak nás po telefonu zastihla manželova maminka a zlákala, ať přijedeme na kafe. Když jsme se tedy dnes v podvečer vraceli domů, tak jsme jeli jinou cestou než obvykle, takovou boční zkratkou. Blížili jsme se už ke křižovatce k našemu domu, když oba se zděšením sledujeme něco, co nás zarazilo. Po silnici před námi běží asi tak dvouletý chlapeček. Okamžitá reakce nás obou byla, že jsme se začali ohlížet, kde je kurňa nějaký rodič. Nicméně dítko pádí dál. V tu chvíli jsme oba zaregistrovali protijedoucí auto. Manžel začal svítit a ukazovat, ať brzdí. Sám zatím rychle zastavil a jak chtěl pro dítě bleskurychle skočit, tak si neuvědomil, že sice přibrzdil, ale nevyřadil, tak to s námi škublo, jak to chcíplo. Nicméně protijedoucí auto zastavilo a vystoupila paní. Manžel se chopil dítka, že začne hledat, odkud se tam vzalo. Jenže paní ho zarazila, smrt v očích, že to je její dítě, které měl hlídat starší sourozenec. Ten se po chvíli také objevil, pádící po silnici a hledající, kde má bratra. Reakce maminky byla sice v té chvíli pochopitelná, cca 10 letý kluk chytil facáka a držkovou, že ho měl hlídat. Nic to ale nemění na situaci v tom, že maminka si měla pořádně rozmyslet, když odjížděla, jestli je to pravé ořechové, takhle malé dítě nechat v péči sourozence v tomhle věku.
Nechci a ani se nebudu domýšlet, co by se o chvíli později mohlo stát, kdybychom se tam neobjevili my, nebo přímo maminka, která taky cestou domů volí jinou cestu. Bylo dílem náhody, že jela zrovna tudy. O pár metrů dál je už poměrně rušná ulice, takže dobře, že tam nestihl doběhnout. Budiž tedy sláva náhodám a konec špatným úsudkům 🙂
Jak tedy (ne)uhlídat své ratolesti? Někdy to jde hodně těžko, ale někdy naopak k tomu, aby se zabránilo neštěstí, stačí málo… více se zamyslet. V mém případě to platí dvojnásob 🙂