Když mi kamarádky líčily, jak se s vložkou mezi nohama a zakrváceným pyžamem belhaly na záchod či do sprchy, byla to představa šílená, ale pak jsem si řekla, zvládly to jiné ženské, zvládnu to i já. Vždyť tam budou všechny takové, co mají očistky, je to úplně normální a pro ostatní pochopitelné, není se za co stydět.
Kamarádka si vzala nadstandard, protože měla po císaři a chtěla mít klid. Celé to tam probrečela, sestry se jí nevěnovaly, protože si zaplatila samotku a tak ji nikdo nechtěl rušit. Jednaly s ní jako s nějakou zbohatlou paničkou, která si připlatila za pokoj, kde může mít klid a to jsem právě nechtěla.
A pak jsem rodila i já. Bála jsem se spíš toho, aby byl nějaký pokoj volný a já neschytala „nadstandard samotku.“ Za mě to byl jeden porod za druhým, jak na běžícím páse, takže o pokoje byla opravdu nouze.
Naštěstí jsem šla na třílůžák, kde to bylo fajn. Ke sprchám jsem to měla kousek, k záchodu jakbysmet. Sestry se chovaly jakž takž, i když našly se i takové, které nám dokázaly zvednout adrenalin, ale mávla jsem nad nimi rukou a myslela si svoje.
Byla jsem ráda, že mám na pokoji společnost. Když je někdo prvorodička a neví ještě co a jak, určitě uvítá pomoc zkušenějších maminek, které ukážou, jak přebalit miminko, jak jej vykoupat a podají různé informace.
Další den šly holky domů a já tam dostala prvorodičky. Ale pomáhaly jsme si, co to šlo. Když šla jedna do sprchy, druhá hlídala miminka, střídaly jsme se u snídaní, obědů, večeří, kdy jsme si pohlídaly mimča. Byly jsme krásně sehrané a staly se z nás kamarádky. Pokecaly jsme si a díky tomu mi pobyt v nemocnici utekl rychle, že při odchodu a loučení s holkama jsem si i pobrečela.
Není nad to být na obyčejném pokoji, alespoň pro takového „ukecaného“ člověka, jako jsem já. Ten kdo má ale zase rád klid, určitě uvítá nadstandard, hlavně určitě druhorodičky, které už vědí, do čeho jdou a mají zkušenosti. Já jako prvorodička jsem byla ráda, že nejsem na pokoji sama a mohla se vždy zeptat zkušenějších maminek, které rády poradily.