Byla jsem čerstvou maminkou vytoužené holčičky a přijela jsem domů z porodnice. Těšila jsem se, jak začnu zažívat vše, o čem jsem snila, jak se proměním v laskavou maminku a budu sledovat ten můj poklad a kochat se každým kouskem jejího malého tělíčka.
Měla jsem za sebou přirozený porod, příroda to určitě má krásně vymyšlené a vlije mi do těla elixír mateřství hned poté, co moje čerstvě narozené dítko otevře oči.
Tak to teda pěkný prd.
Tohle byl jeden z prvních omylů, které mě na cestě mateřství čekaly.
Po příjezdu domů se konalo spoustu toho, co jsem si představovala a vysnila. Ale mnohem větší část toho, na co mě nikdo nepřipravil, o čem nikdo nikdy nemluvil a s čím jsem rozhodně nepočítala. Valila se na mě jedna vlna nových a náročných prožitků za druhou. Nebyla to jen narůstající únava po dlouhodobém nedostatku spánku. Ale změť negativních a nepříjemných myšlenek v mé hlavě, které snad někdo (já) zaléval svou pozorností a sytil.
Byla jsem překvapená, kde se to všecko bere a jaktože ten příval negativních vln a frustrace nekončí.
Jak únava narůstala, narůstalo i moje zoufalství a strach, že tohle období nezvládnu, že něco provedu, že to neustojím. A tak to probíhalo dál několik měsíců. Jakoby někdo vypnul světlo a já zažívala nekončící tmu. Nedostatek energie, radosti a kapacity na cokoliv.
Když o něm píšu nebo sdílím, často si vyslechnu: “Chudáčku, to je škoda, že tě to potkalo.”
Zajímavé je, že jsem měla hodně pocitů ohledně toho období:
Ale nikdy v tom nebyla lítost, že jsem začátek mateřství takto prožila.
Takovou krizi možná zažil každý z nás v nějaké míře. Tím, že to bylo tak náročné období, o to víc mě o životě naučilo.
Vnímám depresi a vlastně jakýkoliv negativní prožitek (a tím myslím třeba i smutek a vztek) jako úžasnou směrovku: “STOP – tudy ne.”
Stejně jako jezdíte po světě a hledáte cestu ke svému cíli, sledujete kolem sebe různé značky určující pravidla provozu. Podobně vnímám právě i naše prožitky. Čím intenzivnější pocity jsou, tím více jsme se vychýlili od naší spokojenosti, od cesty našeho srdce.
Mnozí lidé se snaží od svých prožitků utéct (doslova), zazdít je, utlumit prášky, zaměřit pozornost na něco jiného. A netvrdím, že je to špatně. Pokud ovšem vyslyšíme volání zevnitř a vyrazíme na svou vlastní cestu, na cestu své opravdovosti, začneme zažívat neutuchající, každodenní spokojenost a deprese už se neukáže.
Jak říká jeden můj oblíbený citát:
“Buď sám sebou. Všichni ostatní už jsou stejně obsazení.”
~ Oscar Wilde
