„No co, vezmeme se.“ Za tři dny jsem za ním přiběhla s pozitivním testem. Nebylo to v plánu. Doktorka říkala, že jednou budu ráda, když se mi podaří otěhotnět. A je to tady. Nečekaně, neplánovaně. Oba nás to mile překvapilo. První reakce, teď už manžela, byla:
„Dej sem kalandář, vem si papír, udělej dva sloupečky a napiš jména, která se ti líbí. Ve kterých se shodneme, ty dáme.“
Celý večer jsme s potěšením a pečlivostí vybírali jména. Tenkrát mi to připadalo jako nějaká holčičí hra.
V prvním, dívčím sloupečku jsme se shodli v pěti jménech, v druhém, klučičím, jsme se shodli ve třech jménech. To pravé jsme vybrali podle přibližného narození. Aby chudinka miminko nemělo brzy za sebou narozeniny a svátek, vybrali jsme jméno, které mělo svátek za půl roku od námi vypočítaného dne narození.
Ačkoliv nikdo dlouho nevěděl, že čekáme miminko, už jsme ho oslovovali dvojím jménem. Holčičím i klučičím.
Jakmile mimi vykouklo na svět, říkali jsme mu Broučánek, Kocourek, Tomísek Bobísek, Jouzátko, Tomasku, Tomííí, Tomule, Tomulebobule….
„Budeš mít sestřičku nebo brášku.“ říkáme slavnostně teď už staršímu bráškovi.
„Já chci sestřičku, sestřičku, sestřičku.“ Pokoušeli jsme se vysvětlit, že to nejde, vybrat si holčičku nebo chlapečka. Nicméně, Tomí pochopil a jal se funkce vybrat jméno.
„Když to bude holčička, bude to Eliška, když to bude kluk, bude to Dáňa Váchal.“
„To nejde. Dáňa Váchal. My máme jiné příjmení.“ Tak dobře. Tak Dáňa, ale ne Váchal.
Taťka nic nenamítal. Proti jménům neprotestoval.
Nastal ten krásný den, kdy jsme poznali naše druhé děťátko. Byla to holčička. Taťka nás přišel hned po porodu obejmout, poblahopřát a políbit. Sedl si na postel a říká:
„To jsem rád, že je to holčička. Mně se to klučičí jméno vůbec nelíbilo.“
Říkáme jí: Bobísek Elísek, Elismis, Eliščátko, Broučátko, Pumprlatý, Bobek, Elíku…