Chůva

V okamžiku, kdy můj syn nastoupil do školky a já do práce, začala jsem úporně shánět paní na hlídání. Hlídací babičku jsme neměli (a nemáme). A tak jsem musela „zalovit“ ve zdejších vodách…Objevila jsem jednu agenturu na hlídání dětí. Počáteční radost vystřídaly obavy. V hlavě se mi začaly rojit roztodivné, zejména katastrofické myšlenky… a už jsem viděla palcové titulky v zítřejších novinách „neznámá žena unesla čtyřletého chlapce“… Když jsem zaplašila jednoho „strašáka“ , hned se objevil druhý: „federální kriminální ústředna pátrá“ – hledáme podezřelého z trestného činu krádeže – byl vyloupen celý byt včetně nádobí od maminky a lžiček po babičce…

Mám-li si pustit někoho cizího do bytu, tuším, že obavy budou zcela přiměřenou reakcí a což o ten byt či vybavení, o to by snad ani tak nešlo, ale co to dítě??!
A problém byl na světě. Měla jsem strach.
Měla jsem strach a obavy svěřit někomu cizímu svého malého syna.
A tak jsem začala bojovat sama se sebou…

A to už se projevil vliv školky. Rýma, kašel, teplota. Musela jsem syna nechat doma, nepřicházelo v úvahu, abych ho vlekla do školky. Kdo ho bude hlídat? Zavolala jsem do agentury, kde se mi dostalo odpovědi: „Nemocné děti nehlídáme.“ No a jsem v háji! … pomyslela jsem si. Paní na druhé straně jako by mi četla myšlenky, poněkud smířlivějším tónem pronesla: „Pokud by syn neměl teplotu, tak bychom se domluvily…“ Pochopila jsem. Přestože jsem v tomto ohledu „lehce dysfunkční“, trklo mě to hned. Takže jsem odpřísáhla s překříženými prstíky za zády, že je pouze nachlazen a má rýmu. „Zítra ráno k vám pošlu slečnu na hlídání“, řekla majitelka agentury. A já cítila, jak se mi lehce chvěje žaludek. Slečnu? Pošle k nám SLEČNU? Ta slečna se mi okamžitě zhmotnila před očima. Polonahá, silně nalíčená, v podprsence push-up, natužené zelené vlasy, šest náušnic v levém uchu a piercing v obočí, v nose a na horním rtu … Bože můj!
Ta nebude ani vědět, jak dítěti utřít nos, ach jo. V noci jsem nemohla spát a pořád přemýšlela, co se bude u nás doma následující den dít…

Od rána jsem „šmírovala“ za záclonou u okna, slečna přišla včas, to už jsem ji měla „sjetou“ od vlasů k botám, lehce zazvonila a to už jsem otevírala dveře. K mému velkému údivu vypadala jako úplně normální člověk, nebyla nalíčená, vlasy měla umyté a nehty ostříhané. „Fajn“, řekla jsem si. Seznámila jsem ji se synem, ukázala jí kuchyň, obývák a koupelnu, trochu jsem s ní promluvila, něco informací jsem z ní „vytáhla“ a něco informací do ní „nalila“ a už jsem spěchala do práce.

Celý den jsem byla jako na trní. Buď jsem měla orosené čelo nebo rozechvělý žaludek… Několikrát jsem telefonovala domů na pevnou linku a stále v duchu děkovala panu Bellovi za jeho vynález. Pokaždé se mi ozvala slečna a já pokaždé chtěla k telefonu syna – abych se ujistila, že je doma a naživu.
V práci jsem zcela samozřejmě nevydržela celý den, uvolnila jsem se dřív. Žádná z mých katastrofických představ se nenaplnila. Syn byl v pořádku, tedy až na tu rýmu a kašel, a slečna viditelně také. Zaplatila jsem jí, zavřela za ní dveře a s obrovskou úlevou jsem si vydechla…
Je dobré mít velkou fantazii a šílené představy, protože pak jste šťastni za to, že je vaše dítě ve vašem obývacím pokoji a živé. 🙂

Toť mé první setkání s první chůvou.