Už když jsme se seznámili, měl můj miláček jasno – co nejdřív svatba a dvě děti. Protože jsem se sama cítila ještě jako dítě (no, to mě vlastně úplně nepřešlo dodnes) a navíc jsem studovala, postupně se mi ho podařilo přesvědčit, že děti budeme mít až po škole…Svatbu jsem na rozdíl od něj neplánovala vůbec. Pět let se s pěti lety sešlo a já držela v ruce diplom. A na děti jsem se stále cítila příliš nezralá, nehotová. Miláček se mezitím naučil trpělivosti – ani moc neprotestoval, když jsem mu sdělila, že děti plánuji, ale až ukončím tři roky praxe, udělám zkoušky a aspoň rok se zapracuji ve svém oboru.
Ten čas uběhl jako voda a já jsem byla konečně připravená dát vzniknout novému človíčkovi. Koupila jsem si těhotenské testy a protože nedočkavost je moje druhé jméno :-), už po třech týdnech našeho miminkovského snažení jsem každý den (ráno a večer) pečlivě pátrala, jestli objevím dva proužky. Ještě že jsem otěhotněla hned první měsíc, ceny za zakoupené (a přikupované) testy gravidity by mě asi brzy finančně zruinovaly. Začala jsem spokojeně kynout. A taky řešit otázku: Necháme si říct, jestli se má narodit chlapeček nebo holčička?
Nakonec jsem se zeptala miláčka, který měl jasno – necháme se překvapit. No tak dobře, nebudu zvědavá, vždyť devět měsíců uběhne jako nic, souhlasila jsem s ním. Čím jsem měla větší bříško, tím zvědavější miláček byl. Začal mě přemlouvat, že by přece jen rád dopředu věděl, zda to bude kluk nebo holka – ale neuspěl. Vzala jsem jeho původní postoj k celému „problému“ za svůj a i když jsem vždycky na ultrazvuku pátrala po pindíkovi nebo jeho absenci (jako laik marně), gynekologa jsem se nezeptala.
Miminku jsem říkala v legraci mimoň, což v mém miláčkovi vyvolávalo vlny nesouhlasu a v mých příbuzných přesvědčení, že čekáme kluka a z neznámého důvodu se k tomu nechceme přiznat. Taky kamarádi a známí nás neustále trápili otázkou: Už víte, co to bude? Ne, nevíme, necháme se překvapit, odpovídali jsme.
A pak to přišlo. Praskla mi plodová voda, miláček přiběhl z práce a jel se mnou do porodnice. I když prvorodička, díky nastudované literatuře jsem měla pocit, že porod zvládám docela dobře. Akorát mě trochu rozčilovala miláčkova nepředvídavost, když jsem potřebovala mezi stahy pít a musela jsem si o to vždy říct. (Copak to nepoznal sám od sebe? :-)) A taky ty jeho rady, že musím tlačit dolů, ne do rukou (odposlouchal to od porodní asistentky).
Jinak jsem ale měla krásný porod – jen devět hodin bolestí a hodinka tlačení a miminko bylo na světě. Nikdy nezapomenu na tu bouři, co bouři, uragán, smršť pocitů, když jsem náš uzlíček svírala poprvé v ruce, objímána zezadu plačícím novopečeným otcem (rodila jsem na stoličce). Zkoumat, co se nám narodilo, nás v té chvíli vůbec nenapadlo. Až sestřička se jemně otázala: A to se ani nepodíváte, co máte? Zvedla jsem miminku nožičku a dojatě prohlásila: Holčička. Načež jsem se vzpamatovala natolik, že jsem miláčkovi začala rozhodným hlasem přikazovat, aby vyfotil alespoň jednu fotku miminka, když už si ten fotoaparát na porodní sál vzal.
I druhé dítě jsme pečlivě plánovali. Chtěli jsme jarní miminko, ale začali jsme dřív – co kdyby to hned nevyšlo, když ještě kojím. No, musím potvrdit dnes snad už známou pravdu, že kojení ochranu před početím nezaručí. Místo jarního miminka jsme čekali vánoční dáreček.
Tentokrát jsem věděla od začátku, že si pohlaví dítěte říct nenechám. Připadalo by mi to nefér vůči Lucince, u které jsme to taky nevěděli. Miláček měl trochu odlišný názor. I když tvrdil, že uvítá i další holčičku, najednou ho strašně zajímalo, jestli to nebude náhodou kluk. Dokonce mi vyhrožoval, že se sám zeptá doktora, až se mnou pojede na ultrazvuk. (I když tam se mnou byl, nakonec se nezeptal a já taky ne).
Lucince jsme sdělili, že bude mít bratříčka nebo sestřičku a ona sama nám na dotaz, co by preferovala, odpovídala různě. Chtěla například sestřičku s pindíkem. Postupem doby si ujasnila, že chce jedině sestřičku (bez pindíka) a že jestli se narodí kluk, dá ho hned čertům do pytle.
Příbuzní, kamarádi a známí nás opět bombardovali dotazy, co vlastně čekáme, a když jsme jim říkali, že nevíme, evidentně nám nevěřili. Hlavně moje babička si vzala do hlavy, že se nám má narodit kluk, což víme, ale bůhvíproč to všem tajíme. Vánoce přešly, Silvestra jsme také strávili doma ve třech.
Čekání mi už připadalo nekonečné, když se miminko konečně rozhoupalo. Lucinku přišel hlídat dědeček a my s miláčkem ujížděli po zasněžených silnicích do porodnice. Po vyšetření a sepsání porodopisu nás šoupli na pokoj. Byl celý modrý a mě hned napadlo: bude to kluk. Stejnou myšlenku o chvíli později nahlas ventiloval můj miláček, když prohlásil: Máme modrý pokoj, tak to bude kluk (když se nám narodila dcera, měli jsme pokoj červený).
Druhý porod se nastávajícímu tatínkovi jevil jako brnkačka. Zatímco já funěla a sténala, on vesele telefonoval se svou sestrou, která se při jednom mém hlasitějším projevu vyděsila: vy fakt rodíte? Konečně přišlo na tlačení. Sestřička se mě zeptala, jak chci rodit a mou odpověď „hlavně rychle“ pochopila jako vtip. Odkráčela jsem do vany napuštěné nádherně teplou vodou.
Po půl hodině na nás jukla hlavička. Nedočkavě jsem vyhrkla na miláčka: co je to? A on, mou otázkou zjevně vyvedený z míry, se znovu pečlivě podíval, jestli by nemohl pohlaví identifikovat dle vlasů, když tělíčko bylo ještě schované a miminko „koukalo“ na druhou stranu. Ani nevím, jestli mi něco odpověděl, protože jsem se znovu nadechla a vzápětí už bylo miminko venku celé. Hrdý tatínek hned hlásil: Máme kluka!
Takže páreček. Lucinka vzala bratříčka na milost hned první den, v momentě, kdy ho poprvé uviděla. Když jsem se jí ptala, jestli ho dá čertům, podívala se na mě odsuzujícím pohledem a pevně prohlásila: necháme si ho, u čertů by brečel.
Ale stejně mi nikdo nevymluví, že chlapi jsou z kluků opravdu na větvi. Vím to, protože když jsme jeli z porodnice domů, miláček škodolibě prohlásil: To bude XY koukat, že máme kluka! (XY má totiž doma „jen“ dvě holčičky).
P.S. A jak jste na tom se zvědavostí vy?