Dneska je to 6 měsíců, co se narodila Alička. A taky přesně rok, co Alešek začal chodit. Utíká to neskutečně. Já vím, že se děti nemají srovnávat, ale já spíš srovnávám sebe předtím a teď. Alešek nebyl plánovaný, byli jsme blízko rozchodu, bydleli ve vlhkém, malém bytě, rodila jsem přirozeně, Alešek byl na UM, já nevěděla, co s ním, když byl vzhůru, a on se víc smál na tchýni než na mě.
Naproti tomu Alička byla chtěná, rozchod už není na pořadu dne (i když já si často říkám, že s jeho přístupem spolu nemůžeme vydržet), bydlíme ve vlastním bytě 3+1, rodila jsem císařem, plně kojím už 6 měsíců a Alička se směje jen co otevře oči, na ostatní se mile usmívá, ale na mě se třese, směje se nahlas a pořád si mě kontroluje. A já si konečně pořádně užívám mateřství, nejsem tolik ve stresu, už vím, co a jak, jen tak mě něco nevykolejí a skoro neřeším blbosti. Skoro…
Alešek začal konečně víc mluvit. Od roka sice používal větu – Kde je? – a pár dalších slov, ale jinak spíš jen ukazoval a když měl něco říct, bylo vidět, jak si to nanečisto pro sebe zkouší, hýbe pusou i jazykem, ale nahlas to nevysloví. Stejně jako s chůzí, nepustil se, dokud si nebyl jistý sám sebou, že to zvládne. Pak začal chodit, nepadal, jen občas zavrávoral, ale už měl celkem jistou chůzi. A teď začal mluvit a tu pusu nezavře celý den. A když myslím celý, myslím i v noci. Mluví ze spaní, určitě se mu zdají sny, buď někoho volá, nebo se hádá. Směju se tomu, i když to budí Aličku a ta chce hned prso na uklidnění. Na všechno má odpověď, bohužel většinou jinou, než mně by se líbilo.
Už víc jak rok spíme s přítelem odděleně, on v dětském pokoji, já nejdřív jen s Aleškem a rostoucím bříškem, a teď i s Aličkou v manželské posteli. Vyhovuje nám to, přítel říká, že se vyspí do práce a já si neumím představit, že bych děti neměla při ruce, abych je mohla kdykoli pohladit a ujistit se, že jsou v pořádku.
Aleškovo zdraví – má už půl roku rýmu a nateklý sliznice, nemůže dýchat, prý je to alergie, ale u tak malých dětí se netestuje na co přesně, v noci dýchá stylem, že 10 vteřin se snaží nadechnout nosem, pak lapá po dechu, nadechne se pusou, snaží se vydechnout nosem, zase to nejde, tak to zase pustí pusou. Budí ho to, pláče a je nerudnej. Bere Zyrtec a Avamys (kortikoid, který by neměly užívat děti do 6 let). Jenže ani jedno nezabírá. Oplasklo mu to jedině, když bral Prednison, ale ten je silně návykový a taky tak strašně hořký, že ho užívat nemůže a stejně bych ho do něj nedostala. Jdou z něj nudle 15 cm dlouhý a kompaktní jako želé. Tenhle týden se chci zkusit prorvat k dětské alergoložce, ale nebere nové pacienty, snad pomůžou známosti.
Přítele – toho pořád dokola. Jsou dny, kdy je super partner a táta. Nebo aspoň jedno z toho. Ale většinu času je to spolubydlící, co platí hypotéku a nájem. Hrát si s dětmi ho nebaví, uklízet ho nebaví, vzít děti ven ho nebaví. Baví ho jen hraní her na počítači a sex. Toho si moc neužije, většinou jsem unavená psychicky i fyzicky z celodenního kolotoče kolem domácnosti a dětí. Babičky pomáhají, seč to jde, ale jedna má už půl roku prasklý meniskus a pomalu nemůže chodit, druhá chytla asi třicátou mízu, má milence, chodí cvičit a pořád ještě pracuje, takže na vnoučata už tolik času nemá.
Přítel, když má volno, buď spí, nebo sedí u počítače se sluchátky na uších. Horší je to v obdobích, kdy má noční služby. Nechce si pořád přehazovat den a noc, takže 2 týdny v kuse jako kdyby nebyl, v noci je v práci nebo hraje na počítači, ve dne spí. Vstává v 6, nají se, někdy si chvilku pohraje s dětmi a zase sedí u počítače až do rána, nebo jde do práce. Přijde mi, že mám děti 3, nechová se jako táta od rodiny, ale jako puberťák. Strašně mě tím vytáčí. A taky dost vyčítám tchýni, že mě nutila s ním zůstat, slibovala, jak se změní s příchodem dítěte, že ho zná, že bude super táta. Už se mi za to několikrát omluvila, ale co já s takovou omluvou?!?
Proč má Alešek ještě plíny. Jestli mi to dělá naschvál, když u tchýně je bez plíny, počůrá se jen vyjímečně a i venku si řekne o čůrání. Mně se tady doma počůrá, i když půl hodiny předtím seděl na nočníku a vyčůral se do něj. Nevím, jestli to je projev žárlivosti na Aličku, nebo nezvyk, že mu plínu sundávám vyjímečně, většinou jí má a tak není problém se vyčůrat kdykoli. Tak mu jí pak zase nasadím a nechávám to na léto.
Alička nechce baštit příkrmy, usíná většinou jen s prsem v puse, bez něj jedině venku v kočárku. A taky večerní usínání je většinou problém. I když jí nechám vzhůru od 4 jako dneska, je unavená, protírá si oči, tak prostě neusne dřív než v 10 hodin. Občas i později. Zkouším všechny triky, co znám, houpám i na ruce, dám jí prso, šoupnu jí do kočárku, ne a ne usnout. Musí si trochu poplakat a provztekat se ke spaní. To mě štve. Ale vím, že to přejde. Nejpozději, až jí bude 15.
Plánuju, jak upravím terasu, abysme tam mohli s dětmi trávit zase čas, až bude hezky. Chtěla bych koupit nějaký desky na stěny a něco na dlaždice, oboje je dost ostrý, Aleškovi lokty a kolena by mohly vyprávět, a koberec se loni moc neosvědčil. Už to mám skoro vymyšlený. Letos bych chtěla i zkusit vypěstovat balkónové jahody a nějaký bylinky.
Taky nevím, co pořád vařit Aleškovi k obědu a večeři. Sní v podstatě všechno, ale já nemám moc čas stát u sporáku, tak se to dost opakuje, rychlovek zas tolik neznám, nebo jsou totálně nezdravý.
A jestli koupíme nový auto, tak snad letos budou i výlety a návštěvy. Strašně mi chybí jiný lidi než přítelova rodina. Mám je ráda, ale chybí mi přátelé. Spoustě z nich dlužím návštěvu a nemůžu je pořád nutit jezdit za mnou. Tak snad se letos povede počasí a budeme moct vyrážet pryč. Bohužel to bude bez tatínka, ten bude radši zavřený doma s milovaným počítačem.
