Ke své velké radosti jsem zjistila, že pod sněhem zmizely ploty, cesty, silnice. Urostlé stromy v zahradě se taky nějak zmenšily.
Ještě větší radost jsem měla, když začalo být nad slunce jasné, že autobus nemá kudy by přijel a kam odjel a my, děti přespolní, se do školy ve vzdálené vesnici nedostaneme.
Největší radost jsem ovšem měla, že jsem u kamarádky – byla sama doma – mohla nerušeně koukat na film, pro děti nevhodný. Byl to první nepřístupný film v mém životě. Pamatuji, že začínal v 9.30 hodin. Film s hvězdičkou, která dříve bývala prakticky přes půl obrazovky (snad proto, aby ji rodiče, prarodiče, pečovatelé a vychovatelé nezletilců neměli šanci přehlédnout).
To nečekané volno doslova „spadlo z nebe“. Díky sněhu, který z nebe padal a padal a padat nepřestával. Stačilo před domem připnout lyže a sjezdovat a běžkovat podle chuti.
A jak to bylo s nepřístupným filmem, který sliboval zajímavou podívanou? Po mém natěšení se mi dostalo stejně velkého zklamání. V 9.35 hodin jsem zjistila, že se jedná o filmový dokument historicky nechvalně proslulého vůdce.
Já jsem se na filmy s hvězdičkou jednoznačně dívat nemohla. Byla jsem zvyklá chodit brzy spát, prý aby mi to dobře šlo druhý den ve škole. Ve škole mi to sice celkem šlo, ale ve znalostech „Angeliky“ a ostatních sexy hrdinek jsem byla, oproti vrstevníkům, naprosto mimo mísu.
Doma jsme měli televizi v kuchyni, já spávala ve vedlejším pokoji. Nikde žádné zrcadlo, ve kterém bych mohla pozorovat zakázané. Dočkala jsem se. Už desítky let mohu sledovat nepřístupné filmy podle libosti. Ale už nikdy nebudou mít nádech tehdejšího dětského dobrodružství a – to především – „zakázaného ovoce“.
I nyní jsou filmy nevhodné pro děti označovány různými symboly v rohu obrazovky, na některých stanicích se objevují písemná doporučení, že snímek není vhodný pro děti a mladistvé. Vím, děti stejně v současné době dávají přednost počítači před televizí.
Ale jak to bylo v době Vašeho dětství?
Mohli nebo nemohli?