Vcházím do zádveří. V jedné ruce mám klíče od domu, poštu ze schránky, kabelku svírám loktem o žebra a v druhé ruce mám tašku s nákupem, na prsteníčku a malíčku mi visí banány a na zápěstí mám zaháklý deštník. První, co upoutá mou pozornost, je skřípot písku a kamínků pod nohama. Divný zvuk. Hned na to si všimnu, že je o stěnu opřené koště… Co se tu dělo? Na položenou otázku se ani nenamáhám odpovědět, jsem tak unavená, že mi to prostě nemyslí. Jediné, na co ještě pomyslím, je: „už i ten autopilot mi chcípnul“.
Vejdu do předsíně. Ani nestihnu zavřít dveře a zakopnu. Zakopnu o cosi. Při bližším ohledání zjistím, že pod neidentifikovatelnou vrstvou zřejmě bude bota. Ovšem druhá chybí… Složím všechny věci na rohož, zouvám si boty a klopýtnu. Hle! Druhé cosi. Pravděpodobně druhá bota. Jistě. Je to bota, protože jak jsem do ní drcla, odloupl se obrovský kus hlíny a rozpadl se na tisíc malých kousíčků …. Nemám sílu se rozčilovat.
Stavím si vodu na kávu a jdu se převléknout do „domácího“. V koupelně na mém žehlicím prkně je hromada. Bohužel nepřehlédnutelná hromada. Na vršku té hromady jsou ponožky. Jsou celé od hlíny a písku. Vezmu je do ruky. Teď mám hlínu i písek v dlani. Hodím je do koše na prádlo. Slyším, jak se zrníčka písku a kamínků kutálí po dlažbě. Na mém (původně čistém) žehlicím prkně, kde za normálních okolností žehlím vyprané a navoněné prádlo, leží sežmoulaná ušmudlaná mikina, maskáče od hlíny, šusťáky od hlíny, písku a trávy a triko s fleky. Nechápu. Proč je tu tolik věcí od hlíny? Proč leží na prkně?
A to už slyším dupot. Zeshora se žene stádo divé zvěře. Mé divé zvěře. Kolikrát už jsem si říkala, že to ty dřevěné schody nevydrží… „Ahoj mami, ty už jsi doma? Nejsi tu nějak brzo? Byla jsi nakoupit? Koupilas mi něco dobrýho?“ Stihla jsem jen říct „ahoj“. Dál jsem se nedostala. A už pokračuje: „Mám hlad, dal bych si něco dobrýho.“ Zjevně má vypěstovaný silný reflex – vidí matku a má před očima rovnítko „jídlo“. Teď se ozve druhé trochu hlubší „Ahoj“ a hned pokračuje: „Už jsi viděla, co dělal??“ Zvednu hlavu a zadívám se do očí svého muže. Vím, že mi to dopodrobna poví, i kdybych se neptala, i kdybych to nechtěla vědět, i kdybych to nechtěla slyšet… A tak se dozvídám, že naše inteligentní zvířátko (syn) se jalo prozkoumávat výkop v těsné blízkosti našeho domu (za stálé účasti a zodpovědného dozoru dvou dospělých mužů!), prostě vlezl dovnitř dolů. Archeolog jeden!
Jen mě tak napadlo, co měl na nohách? A jen mi to blesklo hlavou, odpověď přilétla ihned. „… a představ si, že měl na nohou boty do školy!“ Nadechnu se. Vydechnu. Nadechnu se… Nebudu se rozčilovat. To nemá cenu. Naházím všechny ty špinavé věci do pračky. V předsíni překročím všechny „hromádky“ a jdu si do kuchyně dát to kafe. Vnímám jen zpola, že na mě syn pokřikuje: „Neboj se, já to umeju.“
Naskládám špinavé nádobí do myčky, utřu zapatlaný sporák i linku, udělám svačiny, no a už srkám svoje kafíčko a konečně začnu listovat koupeným časopisem. Najednou zaregistruji ševelení. To bude pračka. To není jen pračka. Slyším ho jakoby z dálky… Zpozorním. Ten zvuk jde z koupelny. Někdo se sprchuje? Jdu se podívat. Otevřu dveře.
Můj malý brouček klečí na zemi před sprchovým koutem, sprcha puštěná na plný kule, všude spoušť – voda, hlína, teď už bláto, písek, stříkance úplně všude a na bílých obkladech hotové Picassovo dílo!
No a ve sprcháči jsou krásné školní boty. Tedy – byly to boty, drahé boty, byly krásné, byly do školy. Původně. Teď jsou z nich dvě lodičky.
Dívá se na mě a říká: „Už to bude hotový. Za chvíli.“ Koukám, co to žmoulá v ruce… Má utěrku. Utěrkou na nádobí myje sportovní boty ve sprchovém koutě.
No co se k tomu dá říct?
Jdu si dopít to kafe. Mezitím syn dokončí „akci“ a pak nastupuji já – nejdřív vyperu prádlo, pak vydrbu ty boty, přemáchnu utěrku – teď už bude stejně jen jako handra, omyju obklady, vyčistím ucpaný odpad ve sprchovém koutě a vezmu kartáčem a saponem sprchový kout… Já se večer s pískem sprchovat nebudu… Pračka pípá na znamení „vypráno“, prádlo je čisté a voňavé, tak to rovnou pověsím.
A je to. Hotovo. I já mám hotovo. Pro tuto chvíli.
Dnes je totiž úplně obyčejný den… a já si jdu přečíst ten rozhovor…