Příběh jarní, vzpomínkový…
„Ty jseš ale nádivka…“ říkali doma, když jsem něco zvorala, zmotala nebo vyšpatnila.
“ To je hlavička!“ chválili ve škole, když se mi dařilo.
O nádivce (zvané taky hlavička) bude první příběh…Jaká jsem kuchařka? No, stálá začátečnice. Také v jídle bývám vybíravá, rozmazlená. Tímto zlozvykem trpím od dětství a věřte, již se nezměním. Seznam jídel, která mi nechutnají, by byl určo delší než výčet pokrmů, které umím uvařit. Jsem taky romantička. Užívám si adventního času a doby vánoční, dodržuju velikonoční tradice. Ale třeba taková velikonoční nádivka bývala pro mně problémem. Buď recepty obsahovaly suroviny, které nemusím, nebo byla příprava nádivky složitá. Alespoň pro mne. Před několika lety jsem náhodou potkala dokonce dva, DVA!!! recepty na přípravu nádivky.
Upeču dozlatova kuřátko a vzpomenu si na dětství u babičky na vsi a na její venkovský dvorek, plný různě pobíhajících, kvokajících, štěbetajících opeřenců.
Upečené kuře vykostím, nakrájím na kostičky. Pokrájím i několik housek (pekař tehdy jezdíval v pondělí, ve středu a v sobotu), zaliji trochou mléka a nechám rozmočit. Při vzpomínce na babiččinu zeleninovou zahradu pokrájím menší pórek na kolečka. Čerstvé žampiony (tichý klidný les za domem a moje každoroční houbařská vášeň…) také nakrájím a orestuji na oleji. Posolím je, pokmínuji a vmíchám kuřecí kousky a pórek. Nechám vychladit. Rozšlehám dvě čerstvá domácí vajíčka (dnes by se řeklo BIO), která osolím a přidám je k houskám. Zamíchám lžíci nasekaných čerstvých bylinek, vmíchám žampionovou směs a podle potřeby zahustím strouhankou. Peču a vzpomínám.
Příběh letní, jak jinak než zamilovaný…
Bylo léto, horké léto a kde se vzal, tu se vzal…ON. Sympaťák s velkýma jiskrnýma očima a rozpustilými nápady, korunovalo exotické jméno, vonící příslibem dálek. Klasika: léto přeje lásce a my se do sebe zamilovali, jak jinak než po uši.
Já, žena se snubním prstýnkem a několika potomky, nějaká ta léta taky už na krku, jsem milovaný idol tak ráda pozorovala ve spánku – i sny měl divoké. Náš vztah neskončil s podzimem (jak by se slušelo od nezávazného flirtování), ale trvá již víc než deset let.
Pravda, o moji přízeň se musí dělit – ač nerad – s manželem, který má jedinou podmínku: „Do ložnice mi nesmí…“.
Svého muže zcela chápu – jako spořádaný manžel a hlava rodiny, nehodlá sdílet lože manželské se sokem, který je mladší, dosud plný síly a nezkrotného temperamentu. Natruc můj paličatý ochránce škodí manželovi, jak se dá – zvláště rád krade úrodu (jahody a mrkev) z naší zahrádky.
Jste zvědavi na jméno toho zloděje a mého ctitele?
Jmenuje se Torro – myslíte, že je to pro jezevčíka moc rajcovní jméno?
Byla poslední neděle v září a já se vracela – letos už možná naposled – z víkendového vandru. Tak jako ježek se zahrabe na zimu k jablíčkům, i já se budu muset zahrabat ke svým učebnicím do malého pokoje v jednom paneláku našeho šedého města.
Na tvář mi dopadaly paprsky podzimního slunce, do vlasů se mi pletlo babí léto a míjely mne barevné plechové krabice, napěchované obézními lidmi, košíky letošních václavek a zelenými větvičkami z lesa. Ale bylo mi ve chvíli, kdy jsem šla ve svých vyšisovaných džínách po vyhřátém strništi, moc fajn a byla jsem ráda, že nejsem jednou z nich.
Starý notes – neznámý autor.
Příběh budoucí – zimní, adventní
Tak ten se začne odehrávat zřejmě ve chvíli, kdy z našeho města odjedu do města velikého na nákup vánočních dárků. Jo, a taky budu tvrdit, že letos už doopravdy upeču jenom pět, PĚT druhů cukroví a to: linecké hvězdičky, kokosky, pusinky, pracny, vanilkové rohlíčky, ořechy.