Trápím se
Každý z nás se někdy něčím trápí, stane se nám něco nepříjemného nebo bolestného a trápení je tu. I já se trápím. A musím říct, že to umím velmi dobře. Někdy mám pocit, že nic jiného neovládám tak dokonale. Pokud by bylo potřeba vypracovat nějaký skvostně katastrofický scénář, zcela jistě bych vyhrála…Manžel na mě nevěřícně kouká, když mu se smrtí v očích vykládám, že nejlepší kamarád našeho syna si na oběd ve školní jídelně sedl k jinému stolu! Pro mého syna je to překvapení, pro mě utrpení. A už to vidím zcela zřetelně: ztratil nejlepšího kamaráda, bude navždy sedět u oběda sám! To bylo ve středu. Hned následující den přinesl náš syn ze školy trojku z diktátu. Okamžitě se začnu trápit. Už ho vidím v potu tváře zasypaného prachem z cest s odřenou lopatou v mozolnaté ruce… žádné vzdělání, jen tvrdá dřina, málo peněz, suchý chléb! A v pátek to vyvrcholí synovou větou: „Dneska chci jít ze školy po obědě domů. Sám.“ A další scénář mám po ruce: potká bandu velkých zfetovaných kluků a ti mu vezmou všechny jeho věci, u přechodu budou somrovat špinaví bezdomovci a za volantem samý opilý řidič!!
Cítím se, jako by mi vyhodili všechny figurky ze hry Člověče, nezlob se…
Manžel mě chvíli pozoruje a pak povídá: „Nechtěla bys ty ho mít pod skleněným poklopem?“ Kdyby to šlo, odpověděla bych „ANO“. Chtěla bych, aby můj syn byl vždy v bezpečí, aby mu nikdo neublížil. Chtěla bych ho mít stále na očích a chránit ho, kdykoli to bude potřebovat. A jakmile mi někdo řekne, nedělej si starosti, hned si je začnu dělat. Můj mozek je zjevně nějak jinak propojen, neodsouhlasí logické návrhy a nepodléhá žádným radám, funguje naprosto mně záhadným způsobem. Docházím k jedinému možnému závěru: jsem máma na plný úvazek, od konečků vlasů až k malíčkům u nohou.
V posledních dvou letech si svou vlastní „deformaci“ uvědomuji a snažím se to postupně napravovat. Se sevřenými rty a zaťatými zuby svého syna nepolíbím před školou a před spolužáky! Už ho neoslovuji: „broučku“, „zlatíčko“, „andílku“! Pustím ho samotného do obchodu a nebudu se plížit 20 metrů za ním a schovávat se za popelnicemi!
A protože je víkend a nepřichází žádné nové trápení, tak se trápím tím, že jsem se tak zbytečně trápila…