Musím přiznat, že ze začátku to tak možná i bylo. Ale potom jsme se naučili i nad digitální fotkou přemýšlet. Jen rádi využijeme toho, že v různých programech se dá fotka ještě případně vylepšit, ořezat, doostřit, poslat mailem… Asi hlavně já, protože to pořád ještě nějak nemám v paži, tu techniku focení. Spousta věcí mi uniká, jak se soustředím jen na to, aby naše zlatíčko na té fotce vyniklo co nejlíp. Potom se mi v pozadí objevují přehozené vyslečené oblečky, rozházené hračky apod. Ale co, vždyť i to k maličké patří. Je fakt, že s digitálem těch fotek nafotíme víc, než na klasiku. A protože mám ráda v takových věcech pořádek, tak si je v počítači ukládám do souborů hezky týden za týdnem, řádně označené.
Aby to nebylo málo, pořídili jsme si i další vymoženost – kameru. No ještě větší sláva. Přivdala jsem se do rodiny amatérského filmaře, takže co. Přesvědčil nás o výhodách kamery a jednu krásnou sobotu se náš tatínek přivalil domů i s tou magickou krabicí. Radost byla velká, všichni jsme se učili, jak na to. Ale nadšení opadlo a kamera se vytahuje občas. Ale je velká pravda, že to má něco do sebe. Je krásné podívat se na „starší“ záběry. Dcera má sice půl roku, ale když se dívám, jaká byla ještě před Vánocema, tak si říkám, že to snad ani už není možné. To dítě se nám prostě mění před očima.
Ale fotka je fotka. A abychom nemuseli příbuzenstvo a známé tahat před obrazovku, tak samozřejmě jednou za čas sednu před ta kvanta fotek, která jsou v počítači, vyberu ty „nej“ a nechám je vyvolat. Není nad krásné fotky v albu. A potom, až si je přinesu domů, nábožně je do toho, jak já říkám „parádního“, alba zařazuju, zpětně listuju a vzpomínám. Říkám si, vždyť ten čas tak letí, že se ani neotočíme a vyroste nám!
Nejsou jen krásné chvilky, občas přicházejí i krize, ale když se na ty obrázky v albu dívám, tak mi dochází, že si musíme užívat každičký den, i ten krizový, protože kdy ještě nás ti drobečci budou tak moc potřebovat?