Tady jsou vidět prachy….

Je půl jedenácté v noci. Sedím shrbená u svého notebooku, položeného na okením parapetu u postele (protože tady JEDINĚ chytáme signál), poslouchám z jedné třetiny oddechování svých holčiček a manžela, z jedné třetiny paní Bubílkovou v Tv a z jedné třetiny zvuky domu…Kromě praskání krbových kamen (který už zase chcípají!) lze také zaslechnout mlaskání a prdění boxera, který spí pod schodama v tom bordelu. Tichounké kap, kap, kapity, kap, natápějícího se bojleru a občasné lup-lup ve stropě, to jak pracuje sádrokarton pod nezateplenou podlahou na půdě. Také lze zaslechnout svůůůůůš, svůůůůůš, jak se „poklidně“ po půdě prohání vítr, který se tam dostal na pozvání rozbitého okna.
Občas se ozve Pták (rozuměj papoušek), tč. bydlící na chodbě. Moc se mu nelíbí, že mu v noci, ba i za bílého dne chodí do klece, na zrní, drobné, ba i větší, myši domácí. Ještě, že není slyšet pavouka chodit – to by byl rachot!

Semo tamo to houkne, jak protáhne špaletovým oknem. Krbovky „tikají“, to dělají vždycky, když se chystají vyhasnout definitivně.
V celém domě to vrže a sípá, dům žije. Tedy vlastně, dům spí a trochu chrápe. Je tu klid, myš v pasti neslyšet…

Je to velký dům. Má mnoho místností, opravdu mnoho oken a ještě více děr v neexistující fasádě.

Je to samostatný ekosystém, v němž, v poklidném souladu, žijí pavouci, myši, v létě vosy, v zimě lecjaké ptactvo, dva psi, kocour, papoušek a čtyři lidé.
Je to velká hromada čedičových kamenů, poskládaných s „puzzlí“ náruživostí, doplněných vepřovicemi na těch nejnečekanějších místech.
Je to místo, kde sádrokarton, Ytong, dlažba a kachlíky teprve hledají své uplatnění.
Kde stará chlebová pec zeje prázdnotou a studeným vzduchem, schovaná a zazděná přesně za bojlerem.
Kde původní kuchyň připomíná staveniště a budoucí ložnice je kuchyní (bez vody a bez odpadu).
Kde přímo uprostřed zdi asi metr nad úrovní podlahy jsou dveře do vedlejší vyvýšené místnosti, protože TAK SE TO DŘÍV DĚLALO..
Kde bývalá sýpka je dnes koupelnou, ale je tam zima a kde bývalý dřevník je koupelnou, ale je tam zima a bordel a není tam záchod ani voda ((-:.
Kde v jediné obývané místnosti je (relativně) čisto, (ještě relativněji) teplo a velice lidsko.

Je to místo, kam se každý rád vrací, i když neví proč.
Kde každý ví, proč musí splachovat tak a tak. Kde se nikdo nediví, že mu po ránu bývá zima. Kam lidé chodí dobrovolně utrácet svůj drahocenný dovolenkový čas v ryze galejnických pracích a to vše jen za pivo a za guláš.
Místo, kde se po dni plném práce a dřiny musí od půl deváté chodit po špičkách, neb tu spí děti.
Místo, kde, chceš-li kávu, uvař si ji sám, kde jsou hrnky, víš, kde je kafe, víš, a kde teče voda, víš taky…

Tam, kde ráno voní chleba, nebo koláč – díky nové pekárně.
Tam, kde se nesmlouvavě vstává v sedm, neb je čas na „pojádky“ a je jedno, do kolika hráls‘ „očko“.

Zde, kde se na některá prkna v podlaze prostě nešlape, chceš-li zůstat na živu.

Zde, kde je život podřízen dětem a všemu, co k nim patří, hlavně tedy lentilkám v posteli a hračkám s ostrými hroty na těch nejnečekanějších místech.

Zde, kde se prostě NOSÍ bačkory, nechceš-li mít omrzliny.

Zrovinka právě tady, kde se v létě griluje na starém grilu, poslouchají se „revoluční písně“ jen tak pro srandu ptákům a hraje se „Česko“, zásadně, až když mají všichni alespoň promile „v krvi“.

Zrovinka právě tady, kde se při odpolední siestě na zahradě musíš „srovnat“ s nějakým tím h… od našeho boxera, protože on je vážně prase. (A ke všemu strašně slintá..)

Tak zrovninka sem zavítal náš méně známý známý. Trefil se doprostředka léta, ZROVINKA (!) na grilovačku, jak jinak vařit pro deset lidí (?), ZROVINKA, když bylo hotovo. A jo, měl pravdu… TADY JSOU VIDĚT PRACHY.. (Hlavně ty, co dlužíme bance (((-: .)