Nabídka byla široká, zkoušela jsem a zkoušela. Už jsem byla docela spocená, mamka nervní a Kamile to bylo všechno jedno. Měla jsem na sobě asi dvanáctery šaty a nemohla jsem se rozhodnout, které. Nakonec po poradě s přihlížejícími jsem zúžila výběr na troje. Střih byl u všech tří stejný, byly jen jinak ozdobený. Tak jsem si vyzkoušela znova všechny troje a musela jsem se pro jedny rozhodnout. Tááák a už jsem držela ty, které jsem chtěla. Potom jsme přešly na závoje a rukavičky. Nečekala jsem, že to i se závojem bude tak těžký. Kdyby mi nabídly tři druhy, tak je to mnohem jednodušší. Ale já měla v ruce snad 30 závojů. Tak jsem po jednom šáhla a bylo to. U rukaviček to naštěstí bylo jednoduchý a rychlý, protože byly šitý přímo k šatům.
Nakonec jsme přešly k botám. Tam taky nebyl problém, v mojí velikosti měli dvoje na podpatku a jedny nízké. Já na podpatky nejsem, tak to bylo jasný. Vyzkoušela jsem a bylo vybráno. Strávily jsme v půjčovně dvě hodiny a čtrvt.
Nejlepší bylo, když přišla dlouho očekávaná sobota a já byla načesaná a šla jsem se oblíkat. Šaty v pohodě, u bot jsem zjistila, že mi dali v půjčovně jiný a aspoň o dvě čísla menší. Začala jsem zmatkovat, že nemám co na nohy. Po chvilce, když se každý podíval na hodinky a zjistil, že už musíme vyjet, nás bylo nervních víc. Nakonec se to vyřešilo tím, že moje malý botky si vzala Kamila a já musela mít její černý. Tak jsem si tak říkala, že mi ten „můj“ den hezky začíná.
V autě jsem si pak uvědomila, že jsem si zapomněla na stolku v obýváku rukavičky. To mě mrzelo.
Ale svatba se povedla i bez rukaviček a bez bílých bot.