Opak je pravdou, sice zkouška byla zkrácená, ale stihly jsme se dozvědět (sopranistky), že jsme vlastně k ničemu a jsou s nama jen problémy. Tiše skřípu zubama a dusím v sobě vztek. Tak já jsem tu dobrovolně a ještě si nechám nadávat? Malá v noci špatně spala, jsem unavená, a moje hlasivky ještě víc, nemám šťávu na to, abych kromě intonace ještě udržela barvu, výraz a forte… Že jsme celý víkend tahaly áčka až z paty, to už je zapomenuto….fajn. Jenže jsem člověk labilní, takže před zkušebnou oznamuju své sousedce, že to vidím na delší pauzu, protože toho mám plné zuby a že mě to fakt nebaví poslouchat. Přesvědčuje mě, ať to nedělám, ale jsem pevně rozhodnutá. V autě už mi lítostí a vzteky tečou slzy a doma hážu složku s notama do nejzapadlejšího kouta.
Úterý ráno nepřináší o nic lepší náladu. Chrapot zesílil, naštvání nezesláblo. Hned dopoledne se vykecávám kamarádce, která toho slýchá dost. Ortel zní – z toho se vyspíš. Tvrdím, že tentokrát nevyspím. Už o víkendu jsme si poslechly, že ty soprány by potřebovaly lepšího tahouna a včera to dorazil. Uražená ješitnost. Že by ji měly i ženské? Vždycky se o ješitnosti mluví v souvislosti s chlapama. No kdoví…
Ve středu během dne přichází mail od dirigenta. Je v něm odkaz na stránky, kde jsou jednotlivé části requiem hezky po hlasech, tak ať se můžem učit i doma….To víš že jo. Já si nechám nadávat a pak ještě budu něco cvičit doma. Stejně si dávám pauzu. Mail zavírám a ani mu nepřidám štítek „pracovní“, jak to mám ve zvyku. Jenže večer mi to docvakne! Vždyť já už mám zaplacenou půlku prázdninového zájezdu. Nóó, tak to s tou pauzou asi nebude tak horké… Večer nad knížkou mi myšlenky bloudí notovýma partama, stokrát si přehrávám scény, kdy nám dirigent něco vyčítá. Stokrát si říkám, že si jen nevidí do pusy a možná to tak ani nemyslel. Stokrát si představuju, že v pondělí večer nejdu do zkoušky a doma přemýšlím, co se tam děje. Ale zatím ze svého přesvědčení neustupuju. Aspoň 14 dní, aby si někdo mého protestu všiml….
Ve čtvrtek ráno mě neprobudí jen výkřiky z postýlky typu „Maminto, už je jáno, musíme vstávat!“, ale i úmorná bolest v krku. Tak káčo, to máš z toho tvého věčného zpívání. Zjišťuju, že malá má trošku rýmu. Tak to asi bude spíš ta změna počasí, než zpívání. Ruším Homeovox a započínám útok na krk.. Zatím jen polehku vitamínama a eukalyptovýma bonbonama. Asi k té pauze budu mít nakonec i důvod. Vzdor zatím trvá.
Odpoledne opět narazím při úklidu na noty a v mailu na odkaz. Váhám….Ale ne, fakt na to kašlu. Jenže když už sedím u toho malování a jistím vodovky, tak bych přece poslouchat mohla, ne? I bez not, aspoň to trošku dostanu do ucha. A taky je to requiem hezké, tak aspoň si ho připomenu….no jo, měknu jako máslo. Ale stejně jsem ještě naštvaná. Pokud teda zpívat neumím, tak ať mi to řeknou do očí a vyrazí mě. I když by mě to asi zabilo. Žádná hvězda nejsem, klasická sboristka, která nemá potřebu vyčnívat, ale myslím, že intonačně to zvládám…snažím se a zpívám s nasazením, s radostí….tak proč ze mě někdo dělá neschopného blbce?
Malá odešla s manželem za babičkou. Tahám z kouta noty, pouštím requiem a se zaujetím listuju partem. Cvičené pasáže mi naskakují, v dušičce blaho a já opět taju…Strávím u počítace s notama v rukách zbytek volného času, který tento podvečer mám. Stejně mám zaplacený ten zájezd. A v září se má znovu zpívat má milovaná Carmina Burana. Asi ten vztek opět rozchodím a v pondělí opět jako obvykle půjdu do zkoušky.
Kdo chce kam, pomozme mu tam…