díky všem, kteří jste se zúčastnili kávového průzkumu v TAM TAMu:-) Jednak jsem z něj vyvodila, že „turka“ už dneska pije opravdu málokdo, že vedou kávy překapávané a instantní, povětšinou s mlékem, sem tam slazené (a zajímavé – daleko více sladí chlapi:-)), druhak mě inspiroval k nákupu a zkoušce káv alternativních (bio káva, árjuvédská káva – ten název si musím napsat na lísteček:-))… a třeťak mi to připomnělo jednu moji veselou kávovou příhodu…Stalo se to v době před MD, když jsem pracovala na klinice, kde se v lékařském kolektivu (stejně jako všude) pilo několik káv denně. V rámci rychlého pracovního tempa se ponejvíce pily právě ony turky nebo instantní kávy, které ignorantští kolegové povětšinou zalévali vařící vodou, takže byly hořké a nedobré. Já jsem, co se týče kávy, docela mlsná a turka opravdu nemusím, takže jsem vymyslela specialitu – kávu „slévanou“ (udělá se káva po turecku, nechá se ustát a slije se do jiného hrníčku, lógr se vypláchne, slije se to znova zpět, kávová sedlina se zase vypláchne…když se to udělá několikrát, je z toho káva s tureckou chutí, ovšem bez těch plavajících zrníček, která mě tedy hrozně vadí)…přijatelné, ale co naplat – překapaná je překapaná…
Anžto den se má začít s „opravdu dobrou kávou“ (tj. s tou, která vám opravdu chutná – specielně, když ji do sebe kopnete, zatímco se převlékáte do bílé uniformy před sedmou hodinou ranní), jednoho dne, když jsem při stěhování se do nového bytu vyštrachala v zapomenuté krabici zapomenutý starý, ale funkční překapávač, zavýskla jsem radostí a okamžitě mi bylo jasné, že tento elektrospotřebič poputuje na náš lékařský pokoj – to bude lábuš – hned po ránu malé kapané kafíčko s mlíčkem:-)…
V té době bylo našem lékařském kolektivu asi 25 doktorů a 2 doktorky, měly jsme tudíž s kamarádkou „dívčí“ lékařáček, ovšem z nedostatku místa a kvůli nějakým stavebním úpravám s námi v té době bydleli ještě 2 doktoři (vzaly jsme je pod podmínkou, že jsme „velitelky pokoje“ a nebudou tam dělat „bor..l“, což celkem dodržovali – předem jsme samozřejmě prověřily, že jsou „docela čistotní“:-)).
Na tento pokoj jsem tedy nadšeně přitáhla překapávač, umístila jej na lednici a vydala prohlášení, že „odteďka vždycky ten, kdo přijde ráno první, dá překapat kávu pro ostatní“. Vzhledem k tomu, že já i kamarádka jsme zásadně chodily „pár vteřin před dvanáctou“ tím bylo míněno to, že to bude práce kolegy, který si zase ráno rád přivstal, aby měl před vizitou klid, takže jsme ho pravidelně přiřítivše se na pokoj každé ráno nalézaly již převlečeného v pracovním v křesílku s „malým turečkem“ a ranním tiskem. „Áááále klidně – ukaž mi, jak se to dělá – jojo – filtr, do toho kafe, vodu sem a pustit..to víš, já jsem tureckej a todleto vidím poprvý – ale neboj, jsem přece technickej typ – zítra ráno máte specielní kafe, děvčata:-)“
….druhý den ráno jsem jako vždy pelášila do práce na poslední chvíli – vběhla jsem do budovy, proběhla na druhý konec k výtahu (máme lékařské pokoje až úplně nahoře – ve 4. patře) a vyjímečně jsem úplně sama výtahem jela nahoru…už od cca 2. patra jsem začala větřit – a říkala jsem si, že už mi asi pomalu přeskočilo a nemocniční desinfekční odér se mísí – snad s vůní kávy nebo co?? Leč nicméně čím byl výtah výše, tím nabývala kávová vůně na intenzitě a když jsem ve 4. patře vystoupila, nebylo pochyb – to už jsem narazila na kolegy, kteří kráčejíce na vizitu krčili nosy, rohlíželi se kolem a trousii poznámky typu „no to je teda silný kafe“…bylo zcela jasné, odkud se tento odér line – už přede dveřmi našeho pokoje jsem si připadala jako – no – vlastně jako kde:-)??…což nebylo nic proti tomu, když jsem je otevřela – to jsem myslela, že se přeze mě přelila kávová vlna tsunami. Vidím to jako dnes – kamarádka už byla převlečená, nejistě stála a jednou rukou se opírala o křeslo, ve druhé držela hrníček s černohnědou tekutinou neurčité hustoty a kolega seděl na válendě, zrovna si natahoval ponožky a povídá „no tak co? jakej jsem? prej je to ňáký silný, ale já nechtěl, abyste měly hruškovou vodu, že jo…počkejte – todle vás nakopne holky“…Konvička v kávovaru byla asi z jedné čtvrtiny naplněna onou černohnědou tekutinou neurčité hustoty a kolem ní byla kávová vůně opravdu takřka zhmotnělá. Kamarádka mi mlčky podala hrníček „zkus..no neboj, já zatím žiju…“ lokla jsem si – chuť si teda moc nepamatuji, tehdy mi připadalo, že takhle nějak musí chutnat hnědé uhlí, ovšem tento neurčitý vjem byl vzápětí nahrazen zcela určitým lehkým opocením, sevřením hrdla a údery srdce přes celou levou část hrudi. „Proboha, cos to udělal??“ „Níííííc – co porád máte – překapaný kafe, no…“ Sedla jsem si do křesla (nějak se mi podlomila kolena) a koukám, že vedle kávovaru leží úplně prázdný sáček od 100g balení kávy, který jsem předchozí den úhledně nachystala vedle kávových filtrů „na ráno“. Začalo být jasněji. Zcela jasno bylo, když jsem otevřela víko překapávače a shledala korýtko na filtr s kávou naplněné asi 1 cm pod okraj černou hmotou potažmo mokrým kafem. „TYS TAM NASYPAL TO KAFE VŠECHNO!?!?“…“No jasně – jsem si říkal, že na kapaný je ho třeba víc…tak asi podle toho, jak veliký je ten trychtýř…ale dalo mi to práci tam napěchovat celejch deset deka – skoro to nešlo zavřít“…
Ten den po vizitě jsme pozvaly na kávu všechny lékaře kliniky – stačilo jen ohřívat vodu a ředit a ředit:-)…