14 let jsme měli fenu kokršpaněla Besinu. Bylo to hrozně inteligentní zvíře. Ovšem byla neposlušná. Neustále nám někam utíkala…Stalo se nám, že jsme byli na výletě, cca 15 km od našeho domova. Nikdy tam nebyla, místo neznala. A bohužel opět utekla. Celý den jsme chodili, volali a nic. Večer jsme jeli smutní domů. Nemohla jsem dlouho usnout, musela jsem na Besinu myslet. Venku zrovna pršelo, bylo mi jí líto. Kolem druhé hodiny v noci slyším štěkání u našeho domu. Ano, byla to Besina! Měla hroznou radost. Nohy měla celé teplé, už na nich sotva stála. Celý další den prospala. Dodnes nechápeme, jak našla cestu zpět.
Podobné výlety nám několikrát opakovala. Ale kolem 12 let jejího psího věku onemocněla nemocí, která by se dala přirovnat k roztroušené skleroze u člověka. Měla depresivní stavy, kdy celý den třeba štěkala, klepala se. Pak byl zase několik dní klid. Dostala antidepresiva. Ovšem dávka pro psa jí naprosto nepomáhala. Veterinář nám dal léky pro koně! Takže pod sedativy spala. Nebylo to lehké. Ale utratit jsme jí nechtěli a ani veterinář to nedoporučil, prý se netrápí, nijak netrpí. Besinka již nežije, ale často si na ní vzpomenu.
Další zvířátko, které jsme měli, byl křeček. Pamatuji si, že jako malá jsem si křečka hrozně přála. Když pak dcera přišla s tím, že by ráda křečka, povolili jsme. Jmenoval se Filípek. Měli jsme ho asi půl roku, když jednou ráno dcera volá, že Filípek nemá oko. Koukali jsme na to a nechápali, jak se mu to stalo. Oko měl, ale velmi vypoulené dopředu a celé červené. Manžel naložil našeho křečíka do auta a zajel na veterinu. Pan doktor na něj koukal prý docela divně, že jde s křečkem. Ale vyšetřil ho. Prý se to stalo od sena. Seno křečkům nepatří. Manžel chtěl přesto Filípka léčit. Veterinář mu řekl, že připadá v úvahu operace, která bude stát 800,- – 1200,-Kč a křeček přijde o oko. A trošku ironicky dodal, že křečka ještě neoperoval. A navrhl, aby mu manžel zmáčkl krk a udělal hrobeček na zahradě. Jenže to by můj muž nikdy neudělal!
Takže se nakonec dohodl s veterinářem, že našeho Filípka utratí injekcí. Manžel zaplatil 150,-Kč za injekci a bohužel křečka nechal tam. Pak přijel domů a říkal mi, že si sice veterinář vzal peníze za injekci, ale že tam měl zůstat a počkat, až mu tu injekci skutečně píchne. Měl pocit, že křeček injekci nedostane.
Asi za půl roku byla u nás kamarádka. A vyprávěla, že se její oblíbené strašilce (to je takové to zvíře, malinké, co vypadá jak větvička) zlomila nožička. No a jela na veterinu! Ke stejnému lékaři. Ten to prý nevydržel a začal se hrozně smát. To mini zvířátko stojí 10,-Kč. A prý jak přišla na to, že má zlomenou nožičku? No, strašilce tedy opravdu sádru nedával, ba ani na rentgen ji nevzal (to ostatně není třeba, je zkrz ni vidět i bez rentgenu). A pak si s doktorem povídali, že jsou lidi blázni. A pan doktor říkal, že nedávno měl v ordinaci pána, který přišel utratit křečka… Ale to přehnal, kamarádka řekla, že toho pána náhodou zná a že není nic špatného na tom, že chtěl, aby jeho dítě mělo radost! Takže naše historka s křečkem se asi vesele šířila po veterinářských ordinacích. Tak pokud jste někdy slyšeli o křečkovi u veterináře, věřte, že to byl náš Filípek.
Jak už jsem psala, máme zvířata rádi. Např. jednou jel manžel z práce a na silnici ležela sojka. Naložil ji a odvezl do útulku pro opuštěná zvířata, kde se mu náhodou vůbec nesmáli, děkovali. Sojka je chráněné zvíře. Za měsíc jsem tam volala a sojku opravdu zachránili! Měla zlomené křídlo .
Nebo jsme našli na podzim hrozně maličkého ježka. Nejprve jsme pozorovali, zda není někde jeho matka, ale nebyla. A ježeček byl u nás na zahradě 3 dny. Tak jsme ho na zimu ubytovali u nás. A také jsme s ním museli na veterinu. Na odčervení, a očkování. Celou zimu jsme se o něj starali, když na jaře vylezl, byl z něho už pěkný cvalík ježek.
Momemtálně žádné zvíře nemáme, ale určitě si zase nějaké pořídíme. Myslím, že u nás se bude mít jako v bavlnce.