Řekli bychom, vždyť jsme všichni příbuzní, musíme se ve všem shodnout, pochopit, tolerovat a mít se rádi…Ale bohužel to tak podle mých zkušeností nefunguje. Všude se najde nějaká černá ovce, která podědila špatné vlastnosti a nikdo neví po kom. Najde se i někdo, s kým si nemáte co říct, anebo mu nemůžete přijít na chuť, ať se snažíte sebevíce. U některých příbuzných máte pocit, že vás jen využívají a vy se bojíte říci ne, abyste nenarušili rodinu. V dnešním rychlém světě se nemáte ani čas navštěvovat a pořádně se poznat.
Někdy si člověk říká, jestli má cenu rodinu udržovat, anebo si žít po svým. Na to si musí odpovědět každý sám. Je okolo mě dost případů lidí, kteří se rozhádali s rodiči, sourozenci a nechtějí ustoupit. Ale zase na druhou stranu jsou rodiny, kteří si nedovedou představit víkend bez vzájemných návštěv.
Pak jsou tu ještě vztahy v té nejužší rodině. Kolikrát si člověk řekl, to jsem neměla říkat nebo dělat, dneska bych svoje děti vychovávala jinak. Opakujeme chyby našich rodičů, říkáme jejich fráze, které jsme nesnášeli. S novými zkušenostmi koukáme na vše jinak a měníme se, ale děláme zase jiné chyby.
A co s tím dělat, já nevím. Nenapadá mě žádné moudro, kterým by bylo možné vše uzavřít a poučit se. Napsala jsem jen o tom, co se mi občas honí hlavou.