Koncem roku 2000 jsem si našla kluka – chlapa, bylo mi 18 let, měla jsem čerstvě řidičák, auto, byla jsem zamilovaná, s přítelem jsme spolu bydleli, tak co mi chybělo?Přítel byl v té době ženatý a s manželkou měli 2 děti 4 a 5 let, poznala jsem ho, když už spolu nežili.
Děti byly senzační, rozuměla jsem si s nimi a měly mě hodně rády, jednak taky proto, protože jejich maminka chytla druhou mízu a začala si užívat, jako by neměla žádné závazky, takže s dětmi jsem převážně byla já a přítel, ovšem jak už jsem řekla, nevadilo mi to.
Děti mi začaly říkat mami, né že by se mi to nelíbilo, ale vysvětlovala jsem jim, že mají maminku jinou a jí by to mrzelo, že ji vyměnily za mě. Tak jsem zůstala teta.
V té době jsem, poprvé, začala toužit po dítěti, nevím, jestli jsem si to natolik vsugerovala, ale menstruace mi v té době vynechala na 3 týdny, nevěnovala jsem tomu pozornost a čekala, že to brzy přijde. Malej Míša se na mě upnul jako klíště, milovala jsem ho, byl strašnej mazel, holčička zůstávala věrná spíše taťkovi.
Moji rodiče o mém příteli věděli vše, ačkoliv jim to zřejmě trochu vadilo, že je ženatý a má děti, smířili se s tím, jen moje babička byla stále proti.
Kdysi jsem skládala básničky a tenkrát v tom období jsem složila báseň s názvem Smrt. Chvíli poté se mi zdálo o dědovi, kterej byl v té době už 19 let mrtev, říkala jsem to babičce a ta mi řekla, že mrtví varují. Nechtěla jsem tomu věřit a jen tak jsem si vyložila 4x za sebou karty, proč 4x? Páč jsem tam 3x měla kartu smrti. Zvláštní – že.
Pár dní poté jsem umývala a uklízela auto před hospůdkou, kde vypomáhal můj přítel, přijel kamarád na motorce (jawa 350) a prý, jestli mu jí taky nepřeleštim, že mě za to pozve na panáka. Ale vzhledem k tomu, že jsem v té době nepila, odmítla jsem, tak prý že mě za to sveze a já na to, že se svezu sama. Motorky jsem zbožňovala. Tak jo, kamarád měl jen jednu helmu, tak jí dal mě, ale já frajersky odmítla.
Přítel mi to rozmlouval, že prý motorka není auto, ale já byla drsná, helmu jsem mu podala, a s kamarádem, jakožto se spolujezdcem, odjela. Co dál? Nevim, je to už 6 let a já si nic nepamatuji, jen to pípání přístrojů, přivázané ruce, nohy, všude hadičky, kanily, nesnesitelnou bolest hlavy a uplakaný máminy oči a tátův bezmocný výraz.
Ležela jsem střídavě na ARO a JIP.
Když už jsem byla schopna vnímat, mi naši řekli, že jsem na motorce havarovala, najela jsem na trávník, kde se nám, v díře, zaseklo přední kolo a zadní nás vyhodilo, mě přímo do zdi, kamaráda na silnici, on měl jen oděrky a díky tomu, že byl při vědomí, mi poskytl první pomoc. Sanitka mi nestačila, svému smrtelnému zranění bych, nebýt vrtulníku, podlehla.
Probudila jsem se po 4-5 dnech a už jsem měla za sebou první operaci hlavy. Byla jsem na tom dost kriticky, proto ke mně pustili jen rodiče, přítel zatím nesměl. Pamatuji si, že když mě poprvé povolili jít na wc, zjistila jsem, že krvácim, řekla jsem si o vložky, krvácela jsem dost silně, asi 2 dny, pak to ustalo. Když už mě převezli na standardní pokoj na neurochirurgii, přítel mě navštěvoval každý den, jezdil za mnou až 40 km!
Týden před propuštěním nejezdil a já začala mít divný pocit. Po čase jsem zjistila, že mi zahnul a ta, se kterou to udělal, otěhotněla, rozešli jsme se, ale nikdy mi to nepřiznal, furt hledal výmluvy, někde kdovíkde.
Po půl roce jsem vyrazila na diskotéku, kde jsem potkala jednu známou, která mi gratulovala k těhotenství, nechápala jsem proč, nakonec jsem z ní vydolovala, že to ví od ségry, která mě přijímala po bouračce. Vzpomněla jsem si na mé krvácení a proklínala sebe, že jsem na motorku lezla a lékaře, že mi nic neřekli.
Ta bouračka mi vzala 50% sluchu,75% z celého zraku, dítě i přitele. Po roce od nehody jsem se natruc vdala a hned chtěla dítě -neúspěšně. Po 3 roky mě léčili 3 různí lékaři se stejnými diagnózami, ten poslední mi provedl laparoskopii, hysteroskopii a nakonec mi řekl, že v mém připadě je možné jen umělé oplodnění, že po bouračce mám poškozený podvěsek mozkový, který ovlivňuje hormon zrání vajíček a v mém případě nefunguje tak, jak má, proto i ta nepravidelná menstruace v posledních letech.
Podstoupili jsme s manželem veškerá potřebná vyšetření a čekali jen na termín oplodnění. Doma se nálada zhoršovala, hádali jsme se, on mě začal hlídat, vyhrožovat, až už jsem nemohla dál a všechny přípravy na početí odmítla a podala žádost o rozvod. V rozvodovém řízení jsem se seznámila se skvělým klukem, denně jsme si volali a vedli několikahodinové hovory, bylo mi s ním báječně, na veškeré starosti a problémy jsem zapomněla, začali jsme se intimně stýkat a hle, vynechala mi menstruace, neřešila jsem to, vždyť to bylo pořád a jsem přeci neplodná, mám to na papíře a nic nehrozí.
Ouha, i mistr tesař se utne! V den rozvodu jsem volala lékařce, co zjistila, proč jsem to nedostala a ta mi oznámila, že vzhledem k mým diagnózám, ač je to neuvěřitelné, jsem už 2 a půl měsíce těhotná. Neuvěřitelně radostná zpráva!!!
Těhotenství se ale zkomplikovalo, vzhledem k transfúzím po bouračce se zvedaly protilátky v mé krvi a miminku to přestávalo vyživovat mozek, dítě dostávalo transfúze přes pupeční šňůru a jednu po porodu. Chvíli si poležel na neonatologii, ale dnes je to nádhernej kluk a hlavně zdravej, na vše jsme zůstali sami – bez táty, vlastně ne sami, stáli při mě všichni kamarádi a rodina.
A co můj přítel, biologický otec dítěte? Prý mě miluje, ale dítěte se zřekl a já otcovství popřela, chlapečkovi je 19 měsíců, ještě ho neviděl, nestýkáme se. Už víc jak rok a půl máme nového tatínka, který si mojeho chlapečka osvojil a co víc? V říjnu čekáme druhého kluka, protilátky se zatím nezvedají, tak doufám, že teď už to bude bez komplikací.
Tímto chci vzkázat všem, co pořád doufají v miminko nebo nadávají na svůj osud: VŠECHNO ZLÝ JE K NĚČEMU DOBRÝ!!!!!