Ráj pískomila

Zalovila jsem v paměti, posléze zašátrala hluboko ve skříni a vyrazili jsme. Tentokrát jsem nehledala dítě, ale bábovky. Zas nám bude doma skřípat písek pod nohama…

Když pominu nebezpečí nákazy, z mého pohledu je pískoviště jeden z největších vynálezů pro děti. Libásek ho miluje. Hodiny vydrží plnit kyblíky a přenášet je z místa na místo. Dokonce letos už dělá bábovky sám, ještě musíme doladit fázi rychlého vyklopení, ale myslím, že to půjde.

Pískoviště nám podle norem oplotili, o začlenění dvou laveček za za plot jsem se naštěstí obávala nadarmo. Bohužel jen pískoviště a lavečky, i nadále pomyslnou hranici dětského areálu tvoří ze dvou třetin silnice.

No areálu, v trávě je náhodně rozmístěno několik herních prvků. I když spíše než ke hře tyto atrakce nutí k zamyšlení. Houpačka bez opěrky zad – tj. pro děti do tří let vyloženě nebezpečná, pro předškoláky stále vysoce riziková. Dnes jeden pád dozadu na hlavu. Nejmenším je určena slepice na péru, tzv. pérák, při rozkývání má však hřebínek právě ve výši a blízkosti dětských zubů. Spíše než zdroj potěšení je to příčina pláče.

Alespoň patříme mezi „šťastná“ vybraná hřiště, která se město rozhodlo nezrušit. Dokonce nás, v rámci rozkvětu, vybavilo kladinou a na podzim i malou skluzavkou. Navzdory nepřízni chladných dní se na ní tvořila fronta. Pouze díky mé, Libáskem odmítané, asistenci, odneslo dnešní sklouznutí jen mírně naražené koleno, následek průletu kovovými stupínky.
Dále pak je zde ještě zapovězená průlezka kovová, hrozba matek.
Naopak bezpečné jsou vyřazené průlezky z pneumatik, dětmi sice oblíbené, nicméně estetický dojem nulový.
Aby byl výčet úplný musím jmenovat i jednu nefunkční rozbitou houpačku a zarostlé, téměř neznatelné pozůstatky hřiště snad volejbalového a malého fotbalového.

Zajímalo mě, co s naším hřištěm bude, zda existuje nějaký plán rozvoje nebo něco podobného. Ne. Stotisícová Olomouc nemá ani jednu studii, jak by takové moderní dětské hřiště mohlo nebo alespoň mělo vypadat. Nová hřiště tady vznikla pouze díky Nadaci Duhová energie, na sídlišti trefně zvaném Mačkalov, a druhé díky svépomocné akci ekologického sdružení Sluňákov v areálu školky.

Moje naivní žádost o sponzorský dar skončila bez odpovědi, a tak jestli bude zítra hezky, opět s dětma vyrazíme. Způsobně srazíme zadky a usadíme se na náš hřad.