To že se sen změní jednou v noční můru jsme si nepřipouštěli…V létě toho roku, potom, co jsme se v zimě nastěhovali, se nám narodila naše dcerka. Byli jsme moc šťastní a bydlelo se nám nádherně.
S příchodem zimy se ale přivalily potíže. V manželově práci se začaly otřásat základy. Měl velmi dobře, jak na tehdejší tak i na dnešní dobu, placenou práci. No a jaro nám přineslo první ránu. Majitel firmy, ve které manžel pracoval, byl v důchodovém věku a rozhodl se rozdělit jednotlivé pobočky firmy mezi své děti. Manžel měl tu smůlu, že se ocitl v područí nového majitele, který měl v úmyslu jejich pobočku položit.
Stalo se holt to, co se muselo stát, nepočítali jsme s tím, alespoň ne tak brzy, ale museli jsme se s tím poprat. Firma ukončila činnost. Manžel sice dostal odstupné, ale přesto jsme se báli nejhoršího. Našel si sice velmi rychle novou práci, ale mělo to své „ale“.
Rozhodl se pro státní správu, kde, dalo by se říci, je poměrně vyšší jistota v tomto ohledu. Jenže po víc jak půl roku pobíral základní plat, než prošel nutným povinným proškolením a plat se měl navýšit.
Chtěla jsem mermo mocí pomoci, abychom to ustáli. Než jsem otěhotněla, tak jsem pracovala ve firmě, kde jsem také nebyla zrovna špatně placena. Domluvila jsem se tedy s mými rodiči na dočasné pomoci v hlídání tehdy roční dcerky, abychom krizi ustáli. Nastoupila jsem tehdy na poloviční úvazek.
Jenže to neklaplo. Jednak manžel po tom půl roce nedostal zdaleka takové penízky, které by nám už pomohly a druhak se mí rodiče rozhodli pomoc s hlídáním po třech měsících ukončit. Pochopila jsem to, co se dalo dělat.
Manžel si tedy začal ještě přivydělávat druhou prací. Sice se dalo žít, tzv. na hranici, ale zas náš vztah šel do kytiček. Vůbec jsme se skoro neviděli. Přes týden byl v práci v Praze, abychom ušetřili na dojíždění a o víkendech dělal melouchy.
Začalo nás to zmáhat a vztah skřípat. Jak mě, tak jemu bylo líto, že nemůže být s dcerou a ukončení krize bylo v nedohlednu. Rozhodli jsme se tedy k tomu, k čemu jsme se rozhodli.
Přestože nám to lámalo srdíčka, tak jsme se dohodli na prodeji domu. Už jen proto, abychom se zbavili kolotoče okolo peněz a začali si konečně užívat rodinného života. Možná někdo řekne „srabi, mohli jste to třeba ustát“, ale tehdy jsme to tak prostě cítili, že to bude to jediné, co nás zmátoří a dá nám šanci začít odznovu a možná lépe.
Mno neříkám, že nám to zrovna manželovi rodiče schvalovali, ale pochopili to. Věděli o pozadí okolo toho všeho a nenesli to nijak drasticky. Nu což, vyplatili jsme jim penízky, které tehdy ležely jen na papíře a bylo to od nás prostě takové „omluvné“.
Protože jsme dům prodávali v době, kdy se ceny nemovitostí vyšvihly do nebeských výšin, tak jsme za něj dostali mnohonásobně více, než jsme vložili do stavby.
Vyčistili jsme si kompletně úvěrový štít. Pořídili byt na malém městě. Nový, pěkný na krásném klidném místě a začali žít tím pravým rodinným životem.
Taťka se nechal přesunout z Prahy nedaleko našeho městečka. Kde sice stále nejsou nijak slavné penízky, ale díky finančnímu nezatížení stačí. I já jako mamka přidávala ručku k dílu, ale tak, abych si dodatečně vynahradila pobyt s dcerkou na rodičáku.
Začali jsme tedy být spolu víc jako rodinka a trávili pospolu mnohem více času. Začali jsme cestovat a dělat věci, o kterých jsme dřív jen snili.
Neříkám, taky občas přišel mráček, ale rychle zase odplul.
Jenže to by jsme nebyli my, aby jsme neukázali ty své „držtičky roztažený“. No co, jsme tu už přece dva roky.
Po tom, co jsme tak dramaticky přišli o jeden dům, zařekla jsem se, že už nikdy žádný stavět nebudu. Jak je to ale s tím naším nikdy, o tom zase příště 🙂