Abyste si nemysleli, že se zaobírám jen vážnými tématy pro psaní, tak zde máte něco pro zasmání. Víceméně si myslím, že po přečtení tohoto stěhovacího příběhu to řadě z vás navodí úsměv na tváři, jiní si opravdu třeba i na to čelíčko poklepou a pomyslí si něco o naší nerozvážnosti 🙂
Jak to začalo. Byli jsme mladí a chtěli jsme být spolu. Zpočátku nezáleželo na tom, jestli sami, ale prostě spolu.
Byla tedy doba, kdy jsme v samém počátku bydleli v domě manželových rodičů. Bylo to opravdu jen chvíli, protože déle by to nevydrželi ani oni, ani my 🙂 Zakrátko jsme si tedy našli první pronájem.
Bylo to docela příjemné bydlení, které jsme si zarezervovali na dva roky. Po dvou letech jsme zatoužili onen byt vlastnit, ale vlastník domu v té době nehodlal byty prodávat do vlastnictví a tak jsme se tedy začali poohlížet po něčem jiném, co by se zkrátka dalo koupit.
Netrvalo to dlouho a našel se byteček v novostavbě, po kterém jsme velmi zatoužili. Už tehdy se asi ve mě probouzela ta známá dravost jít si za svým cílem. Já i manžel jsme po bytě tolik toužili, že jsme do toho šli hlava nehlava 🙂 A podařilo se, bylo to propleteno úvěrovými peripetiemi, ale byt byl za krátko náš.
Byl krásný, velký, s obrovským balkonem 🙂 Byli jsme šťastní a spokojení, ale jen do první zimy. Náš byt byl v přízemí a ještě směrem do ulice. Byla to okrajová čtvrť blízko centra města a silnice, co vedla okolo, nebyla žádnou spojnicí, jen vedla k okolním domům. Ale ouha, mělo to svůj háček. Když nastala zima, tak se okolo našeho domu začaly prohánět náklaďáky naložené sněhem, který byl posbírán po městě a tou naší silnicí ho vozili na nedalekou louku. Že bych mohla čistit okna od šmíru každý den, o tom povídat nemusím, ale hluk, to byl ten hlavní problém.
Byt byl sice moderní a vybavený už tehdy plastovými okny, které by měly hluk tlumit, ale na staré tatry prohánějící se přímo pod okny to nestačilo 🙂 O tom, že se nedalo ani větrat, nemluvě, člověk tehdy čuchal jen smrad z nafty, to raději zabednit 🙂
Opět vydrželi jsme to jen do druhé zimy. Jednak nám přibyli za nájemníky motorkáři, kteří celé léto víkend co víkend tůrovaly své stroje po ránu pod okny naší ložnice. Druhak tu druhou zimu se jednomu ze sousedů nelíbilo, že jsme si vyházeli místo na parkování, které měl asi v merku a naboural nám týden staré auto 😀 A potom znovu sníh, kterého je každou zimu v horském městečku dost a dost a silničáři jen tak nehodlali změnit trasu pro odvoz sněhu :-)))
No byli jsme na rozpacích. Manžel od dětství žil v domě za hranicí města a tak ho život v bytě nejenže nenadchnul, ale prostě mu vadil. Já byla panelákem odchovaná a tak mi to prostě nepřišlo 🙂
Nicméně trošánek jsem v té době zatoužila také po svém vlastním domečku na malebném místě. Rozhodli jsme se tedy byt… neutěšené bydlení… prodat. Jednak jsme usoudili, že z části peněz za prodej se uhradí dluh, který na bytě váznul. Druhak by to byly i penízky do začátku na stavbu. Bylo tedy rozhodnuto. Půjdeme zase na chvíli do pronájmu a začneme budovat domeček.
Manželovi rodiče v té době vlastnili pozemek o rozloze 4,5 tisíce metrů čtverečních. Spousta ze sourozenců za ty roky mělo velkolepé plány, jak by část onoho pozemku využili, ale roky šly a oni nic z toho nerealizovali. Manželovi rodiče s tím neměli problém, naopak v té době by rádi viděli, kdyby ty pozemky někdo z dětí využil.
Manžel je tedy požádal, zda by nám část pozemku neprodali, že bychom si tam časem postavili dům. Bylo dohodnuto.
A jak to bylo dál, se dozvíte příště 🙂