Psí školka aneb jak přelstít manžela

Vždycky jsem si přála nějaké zvířátko, nejlépe psa. Ale rodiče byli proti psům, a tak jsem se spokojila s křečkem a rybičkami. Ale určitě sami uznáte, že to jaksi není ono. Takže jsem si předsevzala, že až moje děti budou chtít psa, tak ho taky budou mít (na někoho to pak přece svést musím o:).
Jenže… Jenže můj první muž byl zásadně proti zvířatům. Nanejvýš by „skousl“ právě ty rybičky, protože s nimi není žádná větší starost a neobtěžují. Za psa se musí platit poplatky, žrádlo, veterina, pouští chlupy, občas udělá loužičku či hromádku. Takže na otázku: „Budeme mít pejska?“ odpověď zněla: „NIKDY!“ Jenže to by nebyla ženská, aby si s jedním zabedněným chlapem neporadila. A pomohl mi k tomu jeden malý článek.
Ano, článek o vodících psech. Když jsem si ho přečetla, tak jsem věděla, že to musím zkusit. V článku se totiž psalo, že hledají pěstounské rodiny pro štěňátka, ze kterých pak budou slepečtí psi. Podle podmínek jsme byli vyhovující rodinka a navíc psali, že veterinu proplácejí, žrádlo pro psy dávají a ještě k tomu dávají pěstounům určitou finanční částku.

Takže milý muž měl po argumentech a za pár dnů bylo štěně doma. Není dost času ani místa popisovat, co jsem za ten rok s milým hafíkem prožila. Ten rok utekl jak voda a já se musela rozloučit. Rvalo mně to srdce, ale nedalo se nic dělat. Mého kamaráda čekal jiný páníček, který ho moc potřeboval. A já se zařekla, že psa na předvýchovu už nikdy!

A za čtrnáct dní jsem stála ve dvě ráno v noční košili před domem a čekala, až se to malé žluté štěňátko vyvenčí. Tahle psí školka trvala celkem pět let. Za celou tu dobu jsem si na to loučení nezvykla a to i přesto, že jsem věděla, že se dostanou k páníčkům, co je budou moc milovat.

Roky plynuly a i já změnila svého „páníčka“. Můj druhý muž zvířata miluje a ona jeho. A tak slovo dalo slovo a domů jsme si přivezli malého labradorka na předvýchovu. Říkali jsme jí Laro, Lájoši, zlatíčko, prasopse, blondýno atd. atd. Zkrátka podle toho, co zrovna vyváděla. Byla mazel, co to s námi dokonale uměl. Jak se říká… – jen promluvit. A když se nám narodila dcerka, byla to dvojka k pohledání. Nám byla Lara schopná ukousnout ruku i s piškotem, ale malé otevřela jemně pěstičku jazykem a teprve pak slupla dobrotu. Byla to dokonalá souhra těch malých ďáblic. Člověčí slečna dělala mňam mňam a psí slečna si pochutnávala a obě byly spokojené.

Opět jsme byli o rok starší a Lara putovala do nové rodiny. Tentokrát už jiné štěně nebylo. Další takové loučení by páníček nepřežil. Pár let jsme byli bez zvířátek. Já pročítala časopisy a hledala toho „svého“ psího kamaráda. A našla jsem! Jmenovala se Amálka a byla to přímo psí víla. Fenečka čínského chocholatého psa. Můj muž se smál a říkal, že to není pes, ale přerostlé morče, už jen to jméno: Amálka – Análka. Byl na zabití.
Ale ženská si opět dokázala poradit a nyní máme doma už osm měsíců labutěnku Týnu a dokonce jsme si k ní pořídili pejska toho samého plemene – naháčka Herriota. Už dávno to nejsou přerostlá morčata a netopejři, ale jen šmudlinka chlupatá a chlapeček milovanej. :o)

A já jim chystám pomstu – ten labradorek stejně ještě bude.