Předtucha? Spíš varování!

Vůbec nechci konkurovat Marii Pujmanové, ale rozhodla jsem se podělit s vámi o své zážitky, které mi velmi živě připomněly právě letošní povodně…Bylo krásné ráno 1. července 2002, a já se probudila s příšerným pocitem a vzpomínkou na velmi živý sen. O vše jsem se podělila hned po ránu s manželem. Tenkrát se mi zdálo, že stojím na Benešově mostě u nás v Ústí nad Labem a nemůžu dojít ani na jeden břeh, protože byly oba zatopené a z vody vykukoval pouze mostní oblouk s částí silnice. Viadukt, pod který ústí most byl také celý pod vodou a z vody vykukovala pouze horní část s železniční tratí.
Můj sen měl druhý den pokračování. Zdálo se mi, že jdu po písčitém dně řeky Labe z Ústí do Děčína. Všude bylo plno písku a jen na středu toho obrovského koryta tekl malý potok.
Oba tyto sny se mi zdály nemožné a divné. Jak moc jsem byla za měsíc a půl překvapená, když televize přenášela záběry z „mého snu“. To, co se zdálo nemožné, se stalo skutečností, přesně tak jak to bylo v mém snu z 1. července. Ještě více jsem pak byla překvapená, když jsme na konci srpna vyrazili autem do Děčína a můj pocit se opakoval. Na obou březích řeky bylo plno písku, špíny, polámaných stromů a všech možných naplavenin. Vlastně jedno obrovské koryto na jehož dně tekla řeka, která se zdála tak malá a krotká oproti tomu, co před několika dny dokázala za hrůzy.

Je pravda, že od té doby jsem žádný „předpovídací“ sen neměla.
Až v neděli na Mikuláše 2004.
Ten den jsem měla štěstí, že si manžel vzal obě děti na návštěvu k mamince, a mě nechali volné odpoledne na předvánoční úklid. Když jsem měla vše hotovo, sedla jsem si chvíli v pokoji na sedačku – nakonec jsem na usnula. Bylo to snad jen pár minut, ale tak strašný sen, který se mi zdál……. . V mém snu se najednou začala za mnou valit obrovská vlna vody, praskaly okenní tabule a bortily se domy. Nejvíce si pamatuji pocit, že vůbec nechápu, kde se ta voda vzala, protože to bylo, jako by někdo vzal model krajiny s údolím a řekou a z boku na ni chrstl kbelík vody – ta voda nepřišla z řeky. Další nepříjemný pocit byl ten, že jsem během té krátké chvíle mockrát upadla do mdlob a bezvědomí. Opravdu sen, který nikdy nedokážu vymazat ze své paměti a ze kterého mi do dnes naskakuje „husí kůže“. Nejhorší byl, ale pocit, že se něco stane o Vánocích, nebude to u nás, ale někde daleko. Nedokázala jsem si to vysvětlit .
A pak televize 25. prosince ukázala záběry z Asie – tsunami. Všichni je znáte a víte, o čem píšu. A já se znovu vyděsila: „Vždyť to je ono, o tom se mi zdálo!“

Vůbec o sobě nechci psát, že mám nějaké zvláštní schopnosti, to si vůbec nemyslím!
Jen si myslím, že nás příroda chtěla „varovat, že se něco zlého chystá“ a já mám to štěstí, že se mi podařilo to varování zachytit, i když jsem mu ani jednou nepřikládala velkou důležitost.

PS.: Ještě poznámka závěrem. V posledních dnech, když vidím záběry z povodní valí se mi slzy z očí, tak jako tomu bylo v prosinci 2004 a v srpnu 2002 a nedokážu to ovládnout, tolik mě mé sny zasáhly.