Uvízla jsem doma. Syn onemocněl a musím přiznat, že jsem se tomu ani moc nedivila, ve třídě postupně onemocněla většina dětí a poté, co jim „odpadl“ i třídní profesor, mi bylo jasné, že je to jen otázka času, kdy na něj přijde řada…
Cítila jsem se nesvá, jak je nemocný, špatně spím nebo nespím vůbec. A když on pak přes den spí a dohání noční spánkový dluh, já většinou vařím nebo žehlím. Nicméně tentokrát jsem byla opravdu uondaná, že jsem si v duchu říkala, že se na žádnou aktivitu nezmůžu. A jen mi tahle myšlenka prolétla hlavou, začaly se z nebe snášet sněhové vločky. Odhrnula jsem záclonu a dívala se oknem ven. Přesto, že už se na jaro těším a v podstatě se dá říct, že ho vyhlížím a očekávám, musím říct, že jsem tou nádherou byla okouzlena. Vločky se lehounce a tiše snášely k zemi, byly velké jako pětikoruny a vše venku pomalu halily do bílé. A to je krásné. Moc krásné. Na mě to působí velice něžným a křehkým dojmem, vše je čisté a kouzelné.
Když v tom mi přelétl přímo před nosem, tedy – před oknem, pták. Chvilku jsem nechápavě mrkala.
A pak mě napadlo, jestli třeba nemá hlad. To je holt výsledek „maminkovského povolání“, stále myslím na něčí žaludek. Tak jsem zalovila ve špajzce a našla jsem zbytky loňských vlašských oříšků a k tomu pytlík slunečnicových semínek. Ořechy jsem vyloupala a spolu se slunečnicí jsem to nasypala do krmítka.
Nejdřív se nedělo nic. Byl klid.
Nikde ani živáčka.
V duchu jsem si pomyslela, až vám všechno zasype sníh, bude vám bašta na krmítku milá. A ani jsem nemusela tak dlouho čekat. Nejprve se osmělila sýkorka. Přilétla, během zlomku jedné vteřiny popadla do zobáčku oříšek a v mžiku byla pryč. Nestihla jsem ani mrknout. Uplynulo několik minut a zas nic. Po chvíli přilétl kos, usadil se přímo v krmítku a začal zobat slunečnici, naprosto klidný a bez obav. A to byl zřejmě signál pro ostatní ptáčky – aspoň já si to tak zcela laicky vykládám – začali létat ke krmítku, štěbetat, domlouvat se, pípat a diskutovat spolu. Byl to úchvatný pohled. Asi to nebudu umět dost dobře popsat slovy, ale život je opravdu nejkrásnější, když o sobě dává vědět – ať už je to drobounké poskakování malých nožiček po krmítku nebo ladný pohyb křídel vzduchem. Nádhera. Jedním slovem – nádhera.
A v tu chvíli jsem se odplížila po čtyřech pro foťák, abych ty drobné návštěvníky svým pohybem nevyplašila a nejdřív zpovzdálí, pak jdouc blíž, ale schovaná za opěradlem židle, jsem začala fotit. A fotila jsem a fotila, až jsem se ztratila v čase a přestala vnímat. Byl to zvláštní nepopsatelný pocit. Moc jsem si přála zachytit ten okamžik, vyfotit tu krásu, zdokumentovat každého ptáčka na krmítku, nedočkavě jsem čekala na každého dalšího hosta a tlouklo mi srdíčko, když přilétl roztomilý opeřenec a mně se podařilo ho vyfotit. Pravdou totiž je, že ti malí drobní úžasní tvorové jsou nesmírně rychlí. Takže na drtivé většině fotek mám buď krmítko, prázdné krmítko, neb jsem stiskla spoušť a než to fotoaparát zachytil, byl ptáček pryč. Tudíž bych mohla 80% fotek označit názvem „krmítko stokrát jinak“. Nebo jsem zachytila jen svištění vzduchem, rozmázlé křídlo jako tah štětcem či ptáčkovo pozadí. A ano, musím se přiznat, že prdelek mám spousty, desítky a desítky.
Nicméně – pár fotek se mi snad aspoň trochu povedlo a tak je posílám… Vám na VD… jako pohlazení na duši a zároveň jako prosbu – vemte zimu na milost, stejně už odchází…
Přeji krásný sluníčkový den :-).