Vzpomínám na dovolenou v NSR, kdy jsem s tebou byla každý den a stejně jsem se tě nemohla nasytit. Pak nastalo loučení. Občas jsem tě vyhledala, když jsem se cítila mizerně. Ty slastné pocity… Neměla bych, ale snad se to nikdo nedozví.
Odvádím Kubíka do školky a malá usíná cestou domů podle plánu. Jen tak mimochodem se pro tebe stavuji a beru tě k sobě. Nikdo nás neviděl. Malou přesunuji do postele a jdu se s tebou do kuchyně pomazlit. Podle mého odhadu máme na sebe asi hodinku. Hm, tví rodiče byli geniální, když dokázali stvořit něco tak dokonalého. Máš tak úžasně snědou…
Sakra, někdo klepe a dere se dovnitř. Rychle tě ukrývám. Paní sousedka nese houby a uvelebuje se na židli. Včera mi hlídala malou, když jsme bojovali s Kubíkem u zubaře, tak ji nemůžu vyhodit a nabízím zdravotního panáčka. Rozhoduji se začít připravovat oběd, ať neplýtvám časem. „Sused idě zajtra k lekárovi do Kremnice“ „Ano? Chudák, snad konečně něco zjistí.“… Na polévku mám hotovo. Nenápadně kontroluji hodiny a myslím na to, jestli taky tak trpíš… „Za nové dosky na cintorín som minula tridsať peť tisíc“ „Na hrob?“… Těsto na halušky už je nachystané a čas kvačí… „Doněsem vám ukázať tu novú panvicu“ „Ale..“ „Hněd buděm speť.“ Tak ještě nudle a uklidit nádobí. Doparoma, malá už je vzhůru… „Katuška sa vám zobudila. Aby něpadla. Taká ťažká je, ani ju něbuděm používať,“ ukazuje pánev. „To je smaltovaná. To muselo být drahé.“ „To mám od céry, asi z Tesca“ „No nic, musím kojit.“ „Dovidenia. A zamknitě si.“
Ach jo, dokojím Kačku, nabízím jí na hraní pokličku a přemýšlím, co dál. Odložíme to? Kačka vypadá nadšeně z pokličky a trochu času ještě zbývá, než budu muset do školky. Tak to bude rychlovka.
Vrhám se na tebe a všechno z tebe servu. Už cítím tvou vůni, vnímám tvou chuť. Zase ti podléhám, ale cítím úžasně. Ten sladký pocit je zpátky. Nemůžu se tě nabažit. Ještě. Ještě. A hlouběji a hlouběji…
Jsem na dně. Ach, drahá Nutello, příště si koupím větší balení.