Pláštěnku, počítač, potřebuješ!

Je slunné odpoledne. Jdeme na procházku a můj tříletý syn má oblečenou pláštěnku. Je střižená jako pelerína, jasné tyrkysové barvy, s velkým barevným obrázkem Medvídka Pú. Je v ní nepřehlédnutelný…Doprovází nás babička a na kolemjdoucí hází omluvné pohledy. Vypadá to jako bychom se zbláznili, že to chuďátko necháváme pařit v pláštěnce. Ale zkuste mu tu pláštěnku sebrat, uslyšíte řev jak při vraždění neviňátek.

Ríša se zamiloval do pláštěnky, musí ji mít stále na sobě. Jakmile ji někde zahlédne, okamžitě se dožaduje, aby mu byla oblečena, říká (stále zaměňuje v řeči ty a já, takže mluví v druhé osobě): „Rozbalíme pláštěnku. Pláštěnku potřebuješ!“

Už si o pláštěnku říká i koupajíc se ve vaně. Území našeho bytu jsme však prozatím ubránili a nošení pláštěnky tu nedovolujeme. Před pár dny šel Ríša s tatínkem k logopedce. Neprojevil dostatek důslednosti a pláštěnku Ríšovi povolil i na kliniku. Takže Ríša vstoupil do ordinace logopedky v pláštěnce a v ní také zůstal po celou dobu vyšetření. Naštěstí se jedná o specialistku na práci s autisty a pro tyhle zvláštní záliby má pochopení. Už méně to asi chápaly děti v logopedickém kroužku, kam následně poprvé šel. Vzhledem k tomu, že je autista, choval se podivně, s dětmi nekomunikoval, neustále pobíhal po místnosti a snažil se utéct ven, to všechno oblečený v pláštěnce. Tatínek to komentoval slovy: „Choval se jak Ufon a taky tak vypadal.“ No aby ne, když měl pláštěnku.

Ríša má 3 roky a 2 měsíce a začíná mluvit. Tedy mluví už dávno, teď začíná mluvit k věci. Učíme se porozumění jednoduchých vět. Nacvičili jsme spojení: „Co to je? To je…“ Chodím s Ríšou po ulici, ukazuju mu běžné věci a zjišťuju s jakým slovem je má spojené.

Ukazuju na strom, abych ho nalákala, že mu to půjde, ten vím, že pozná. „Co to je? To je…?“ „Stromeček“, odpovídá hbitě. „Výborně!“, chválím. Ukazuju na lavičku – „..to je…židlička“. „Ne, to je lavička“, upřesňuju. Ukazuju na kulatý kanál – „…to je..kolotoč“. Nejvíc mne ale rozesmála reakce na lampu veřejného osvětlení – „to je..Osová“. Sloup lampy mu totiž připomíná tyč v tramvaji. Když jezdíme do školky, celou cestu sedí, těsně před zastávkou Osová, kde vystupujeme, mu řeknu, aby si stoupnul ke dveřím a držel se tyče. Takže lampa je Osová. Už jsem ho opravovala několikrát. Zatím ale trvá na Osové, chce to asi ještě čas.

Učíme se v každé situaci. Posledních pár dnů má Ríša znovu potíže s chozením na nočník. Už si dlouho sám doma volá, že chce na nočník. Ale teď se kdovíproč denně stávalo, že se pokadil do kalhot. V řeči došlo k posunu, už jen neopakuje to, jak já právě komentuju situaci. Vyjadřuje se sám.

Přišla jsem do pokoje a vidím, že na zemi leží hovínko. Má volné kalhoty, takže propadlo až na zem. Ukazuju na hovínko na koberci a ptám se obvyklým slovním spojením, které máme nacvičené, ovšem s patřičně zabarveným tónem hlasu: „Co to je? To je…“ „…hovínko“, odpovídá hbitě a ukazuje se mnou. Tlačím ho do koupelny, abych ho umyla. On stojí u vany, čeká na vysvlečení a bere mi vítr z plachet okamžitým komentářem : „Ty seš ostuda!“ No jo, je ostuda, ale jinak to řekl moc hezky.

Ríša před pár dny řekl své první: „ANO“. Zavádíme obrázkovou komunikační metodu. Je to způsob, jak naučit mluvit dítě, které má potíže s porozuměním nebo vyjadřováním. Má k dispozici obrázky, pochopení jejich významu se musí nacvičit a pak, když něco chce, donáší příslušené obrázky a zároveň, může-li, i slovně vyjadřuje, co chce.

A právě obrázky „ano – ne“ mu pomohly pochopit, co to je, to abstraktní, podivné slovo ANO. A dokonce spolu diskutujeme. Strká mi kartičku „Počítač“ a říká „Tak jdeme na to, počítač“, to chce abych ho pustila k „velkému“ počítači. Strkám mu před nos kartičku „NE“ a říkám „Ne, nepustíme počítač“. Zamračí se, bere kartičku „ANO“ a říká „Ano, tak jdeme na to, počítač“. Vzhledem k tomu, že mám k dispozici, zatím jen kartičky ano, ne, počítač a gumoví medvídci je dost těžké mu s touhle slovní zásobou vysvětlit, proč počítač nepustím, ale i tak je to úžasné. Nevěřila jsem, že od něj slovo „Ano“ vůbec někdy uslyším. Už to vypadalo, že spolu budeme komunikovat jen prostřednictvím replik z pohádek.

Počítač je nová a jediná Ríšova záliba. Ve slabé chvilce, když jsem měla oba syny delší dobu kvůli nemoci a nemohli jsme ani ven, jsem nainstalovala na počítač dětské počítačové hry a ukázala to Ríšovi. Na jeho dětský počítač, na kterém se naučil čísla a písmena od té doby sedá prach. Jeho jedinou touhou je sedět u „velkého“ počítače a hrát dětské hry. Pochopil ovládání počítačové myši. Umí spustit hru z ikony na ploše, taky ji ukončit přes ESC, umí sledovat ukazovátkem myši pohybující se objekt a kliknout na něj. Takže si v pohodě zahraje hru typu „zastřel co nejvíc slepic“ na konci si přečte díky své zálibě v číslech kolik nahrál bodů a ještě se nahlas pochválí „Padesát pět, no ty jsi šikulka!.“ ANO, je šikulka.